Kojení na požádání

14. září 2017 v 22:41
I já to propaguji, i já to dělám, i já se k tomu vyjádřím.

Kojení na požádání, tedy nehledě na to, co matka dělá, prostě vytáhne prso a dítě si dá, co hrdlo ráčí.

Do jedné diskuze na FB jsem napsala:
"Do roku a 3/4 jsme to tak měli a všem jsem to propagovala, souhlasím s kojením na požádání a podporuji každou ženu až do úplného odstavení dítěte, tedy třeba ve 3, 4 letech!

Ale bohužel žijeme jindy a jinde, než ženy, které takto kojily své děti dříve, či stále toto praktikují v jiných kulturách.

Já mám největší problém s tím, že značnou část dne jsme se synem sami. Ne zavření doma, ale i když jdeme do města nebo do lesa, když cestujeme k prarodičům nebo kamarádům, když prší a jsme tedy doma (dnes), jsem většinu času s ním já sama, tedy "mlíčko".

Syn samozřejmě často využije příležitosti a když se mi nechce, nebo měl před chvílí, nebo za deset minut bude oběd, nebo... (doplňte si z vlastní zkušenosti), tak se vzteká, takže dám. A pak samozřejmě nejí oběd.

Toto je důvod, proč v roce a cca 10 měsících začínám opravdu někdy odmítat, především před obědem nebo půl hodiny po snídani.

Jiné kultury, i česká kotlina ještě před třemi generacemi, to měli jinak, podle mého lépe. Lidé žili v komunitách, žili spolu a otcové netrávili 10 a více hodin denně pryč od rodiny. A nejen otcové, babičky, dědečkové, strýcové a tety, bratranci, sestřenice a vlastní sourozenci.

Mám zkušenost z jiné kultury, kde dodnes kojí na požádání do úplného samoodstavení dítěte a syn tam rozhodně "chodí na mlíčko" mnohem méně. Obědvá a večeří totiž s velkou skupinou lidí, tráví více času s jinými příbuznými a kamarády, čas se tráví více venku, prací atd. Na mámu není ani pomyšlení a takto si myslím, že by to bylo správně.

Mléko se podle mého názoru ve dvou letech pije v noci a jednou dvakrát za den. Bohužel, když jsme v české současné společnosti odkázáni být část dne pouze spolu, trochu to svádí k tomu pořád se hrabat pod trikem."

Ale několik maminek mi hned odpovědělo, že mají více dětí, že jsou ve společnosti jiných lidí, že dítě jí hodně jídla a přesto dvouleté děti neustále nasávají...

Takže pravda bude někde mezi. Jako vždy a se vším!

Nedávno jsem četla knihu Sourozenecké konstelace, kterou od té doby všem doporučuju a cpu :) Samozřejmě jako se vším - přečíst a udělat si svůj názor. Tato kniha je zároveň výborná v tom, že netvrdí jednu pravdu ale nechává možnosti otevřené.
Například když třetí dítě neustále vyžaduje prso po druhých narozeninách, můj skromný názor je, že stále chce trochu víc maminky pro sebe, než půjčovat maminku starším sourozencům.

Když dvouleté dítě jí dostatek jídla a zároveň se kojí jako půl roční dítě,....tak já už tedy moc ochotně triko nevyhrnuju, ale věřím, že i taková miminka jsou.
I náš syn měl letos na návštěvě v Tibetu toto období! A výsledek? Lepší dietu bych nevymyslela ;) Z návštěvy u rodiny jsem se vrátila o 5kilo lehčí a prsama o několik čísel menších.
A přesto opakuji - syn v Tibetu byl od rána do večera venku s rodinou, běhal, pracoval, hrál si, jedl dostatečně!

Možná jim taky ve dvou letech ještě rostou zuby, nebo během dne potkaly špatnou situaci, nebo...milion nebo.
Nebo to tak prostě mají a když mají maminku, která jim ochotně dá, tak proč ne.

A ano, náš syn téměř ve dvou letech jí jídla dost, i když jsme spolu sami dva! A přesto půl hodiny po obědě přijde a vyhrnuje mi triko. Někdy zkouším domluvu, někdy dám, někdy odvedu pozornost jinam...Neznám správné řešení.

Mateřské mléko je to nejlepší pro dítě, i když mi moje babička opakuje, že "je to jen voda", tak jsem ráda i za tu kojeneckou vodu! Kolik lidí to kupuje v obchodě v plastové lahvi a náš syn to má přímo od zdroje :) To nejlepší, bio, domácí, tradiční.

Chtěla bych vědět, jak to doopravdy měli v českých zemích před 100 nebo 200 lety! Opravdu chci! Protože si myslím, že děti neměly prso kdykoli se jim zachtělo. Tradiční národy dodnes nosí totiž děti na zádech! I v Česku máme dnes nosítka pro děti na záda, ale bývají doporučována až od vyššího věku dítěte. Neznám národ, který by nosil dítě na břiše, jak poslední dobou dělají ženy ve "vyspělých" státech.

V knize Koncept kontinua se neustále zmiňují děti nošené na boku. Všimli jste si, jak my ženy, máme krásné boky? Do porodu menší, po porodu krásně vytvarované, aby naše děti mohly na boku "sedět". Příroda to krásně vymyslela! I dítě na boku se může kojit, ale pokud se zamyslím nad africkou nebo jihoamerickou ženou s dítětem na boku, tak mne napadá jen neustálé popocházení, ohýbání, a další práce, které matka vykonává. Nevím, jestli by se dítě udrželo přisáté? Kojení je nejspíš možné jen když matka sedí....?
No a v jiných kulturách, tedy tam, kde jsou děti na zádech? Matka pracuje, má volné ruce a volný "předek" (oproti našim nosítkám na břiše), a také musí pracovat, nemůže pořád někde vysedávat a kojit své dítě. Jako české ženy v minulých staletích. Děti měly prso jen když matka odpočívala nebo spala.

Ne, nemyslím si, že v historii ani v různých kulturách měly a mají děti vždy a všude kojení na požádání.

To až my, ženy ve "vyspělých" státech, kde máme mateřskou dovolenou, si můžeme dovolit sednout na gauč, zapnout telku, do ruky chytrý telefon do druhé ruky snad knihu (?) a vytáhnout na neomezenou dobu prso. Nemusíme už ani zatápět, jako mi pořád opakuje moje matka, nemusíme dokonce ani vařit, pokud nechceme. Nemusíme vůbec, ale vůbec nic. Jen sedět a kojit.

A přesto to spousta žen odmítá. Jaký paradox....
 

Děkuji za podporu

7. září 2017 v 20:33
Včera jsem dostala povzbudivou zprávu od paní Hrobárové, nevím, jak jí na blogu odpovědět. Tak píši takto.
Děkuji za zprávu. Psát častěji se snažím, ale snažím se také nesedět pořád u pc.... minulý měsíc jsme byli v Tibetu bez internetu....

Děkuji samozřejmě všem, kteří jsou na podobné vlně, jako já, a moje občas divné a absurdní názory čtou.
Přeji všem hezký den.

Pokusím se pravidelněji psát, bohužel inspirace přichází nečekaně. Znáte to, potkáte starou paní v obchodě, co vám začne kecat do výchovy a bum, článek je na světě. Pak měsíc chodíte mezi "své" a inspirace není :)

Taky sepíšu nové postřehy z Tibetu, brzy, slibuju!

Musí spát v osm!

7. září 2017 v 0:21
Nikdy jsem nepochopila, proč české děti MUSÍ jít spát v 8 hodin.
Nebo po večerníčku. Nebo v 7:45, 8:30 nebo 8:34:56.
Proč si tolik zakládáme na kontrolovaní času, kdy dítě uložíme chtě nechtě?

Toto není řečnická otázka. Kdo zná odpověď, ráda si ji poslechnu a přečtu!

Minule jsem jela se synem do Prahy. Po obědě se vyspal, po vyspání trochu najedl, počasí letní, všechno super, už nevím, proč jsme do Prahy jeli, ale měla jsem nějaké pochůzky. Nějak se semlelo, že jsme se vraceli později, Do našeho města vlak přijížděl až kolem půl deváté večer.

V létě ještě slunce vysoko na obloze, syn stále plný energie. Hlavně ve vlaku cestou zpět neustále běhal, mačkal tlačítka na otevírání dveří,.... Zaslechla jsem poznámku dvou starších paní, něco o tom, že je půl deváté a takhle malé děcko je ještě venku, ještě jede vlakem, ještě není vykoupané,..... nevěnovala jsem tomu pozornost a těšila se z radosti svého dítěte.

Začalo mi to ale vrtat hlavou. Proč české děti musí jít spát v čas, který jim my, dospělí, určíme, ZATÍMCO MY MŮŽEME jít spát později? Koukáme na televizi, čteme si, pracujeme po nocích.....píšu teď třeba tento text a syn už dávno spí (sám si to vybral).

Náš syn nemá určený přesný čas odchodu do postele. Tak nějak vím jeho rytmus a když vidím, že začíná být unavený, pomalu zklidním hru a čekám až se ozve. Když jsme někde venku a na něj to přijde, tak ho domů donesu spícího. Nekoupeme denně ani náhodou.

Když tak o tom přemýšlím, napadá mne, že tato nutnost dát děti spát brzy je průmyslový vynález. Stejně jako spousta dalších pitomostí spojených s výchovou miminek a děti. Po průmyslové revoluci, kdy se rapidně rozšířila města, vystavěly se továrny a lidi začali chodit na šestou...nebo na pátou.... prostě na konkrétní čas do továrny.

Co tedy s dětmi? Musely se taky někam šoupnout a aby ráno vstaly, musely večer brzy spát.

Dřív se vstávalo k hospodářství, vstali rodiče, obstarali dobytek, začalo se pracovat doma. Děti nikam nemusely pospíchat a proto si myslím, že tenkrát ještě děti chodily spát s rodiči.

Taky je tu dnes to magické zaklínadlo: partneři přece MUSÍ mít čas na sebe! MUSÍ si odpočinout od dětí, MUSÍ si udržovat partnerský život!!! A to přeci s dětmi NEJDE!!!

Je zvláštní, že dřív, když se chodilo spát společně (nebyla elektřina, světlo, TV,...) a spalo se v jedné místnosti, bývalo v rodině deset dětí. Dnes šoupneme děti do vlastního pokoje, zapnem telku, ..... a dítě je pořád jedináček.....trochu zvláštní ne?


V Tibetu? V Tibetu dnes mají elektřinu. Nechodí hákovat na šestou. Spí s dětmi společně, Chodí spát s dětmi společně a dětí je v rodině víc. Níkdo nemá pocit, že děti MUSÍ chodit spát v rodiči určený čas. Ani nikdo nemá pocit, že je ochuzen o jakýsi partnertký život.

Zároveň jedna kulturní odlišnost - v Tibetu bývá večeře až po osmé hodině. Každý den jinak, v každé rodině jinak. Třeba u nás bývá večeře nejdříve kolem půl deváté. Častěji až v devět večer. Kvůli mě se (nebo já sama si ;)) občas něco ohřeju od oběda kolem sedmé. Náš syn večeří někdy se mnou, někdy jíme společně kolem deváté a někdy jíme dvakrát.

Znám i rodiny, kde se večeří v deset.

Drtivá většina tibetských zemědělců chodí spát kolem desáté. Dnes mají elektřinu a televize, ale není důvod ponocovat. V televizi stejně nic není.

Náš syn má rytmus podle ročního období. Říkáme, že je ještě přírodní. V zimě chodí spát dřív, v létě později. V Tibetu letos chodil spát mezi půl devátou a půl desátou. Tibetská rodina byla nejprve PŘEKVAPENA, ŽE TAK BRZY!

Děda chtěl často synka vzít na procházku kolem půl deváté a byl překvapen, že syn pláče a volá mámu (večer před spánkem se ode mě nehne).

Tibetské děti chodí spát spolu s rodiči, když miminka při večeři usnou, tak usnou, rodiče dovečeří, uklidí, posedí a jde se spát. Větší děti školního věku ještě za tmy běhají po venku a ani dvouleté děti nejsou vyjímka. A to nejen v létě!

Vstává se s východem slunce. Nikdy ne před šestou, většinou kolem sedmé, lenoši kolem osmé. Rozdělá se oheň, obstarají se krávy, které mají telata (telata jsou s matkami, dojí se jen "přebytek" mléka). Miminka a děti se nechají dospat. Však ony zakřičí, až se vzbudí...


Školky nejsou. Nejsou třeba. Děti školního věku samozřejmě vstávají do školy, ta začíná ale také až po osmé.

A tak mi to přijde normální, pochopitelné. Také mi přijde pochopitelné, že české děti nemohou jít spát v 11, aby vstávaly v 6 do školky a byly nedospané.

Jenže kdyby české děti šly spát v 11, pravděpodobně by to bylo po x hodinách koukání na televizi, to se v Tibetu nestane. Tam se pomalu večeří, povídá,....

Nechápu ale nutnost určovat biologický rytmus miminku, které nikam vstávat nemusí. Jasně, jednoho dne si asi "bude muset" zvyknout na nějaký režim z nějakého pádného důvodu, ale do té doby spaní v osm fakt nechápu....

Na závěr: A jak jsme na tom my? Určujeme režim dětem, máme také režim? Chodíme denně spát ve stejný čas? Chodíme denně spát tak, abychom byli ráno vyspalí? Chodíme spát tak, abychom spali aspoň 8 hodin? Když toto nedokážeme dodržet my, proč to nutíme dětem? Jaký jim dáváme příklad?
 


ZLObíš II

1. srpna 2017 v 22:09
Vcera mi kamaradi v Cesku, kteri si mysli, ze jsou buddhiste, rekli, ze deti jsou zlobive, ale je to v poradku, protoze deti takove jsou a vyrostou z toho. Krome toho, ze na celem Zapade existuje velmi zkreslena predstava toho, jak se ma chovat buddhista, tento vyrok je blbost i bez znalosti vyznani mluvciho. Jeste dodam, ze mluvci zatim nema vlastni deti, ac se na to pripravuje a cte mnozstvi odbornych zahranicnich studii.

Jeste dodam, ja buddhista nejsem, neucim se buddhismus a me znalosti pochazi ze zivota s Tibetanem a v Tibetu.

Tibetane, jakozto buddhiste veri, ze clovek prichazi na svet jako clovek za "odmenu", protoze je to vyssi forma zivota, nez treba housenka. Zaroven buddhista vi, ze clovek ve svem zivote velmi trpi, prave proto, ze je tak " vyvinuty" a ma tolik moznosti...a jak bych rekla, ma cas myslet a delat blbosti,.... cimz ublizuje i sobe i jinym.

Taky vsichni vime, ve vsech nabozenstvich, ze po smrti to teprve zacina. A proto by se buddhiste meli snazit zlepsovat zivoty druhych, aby dosahli osviceni a vysvobozeni z kruhu zivotu a dosahnout nirvany. (To je treba casty omyl, kdy evropane medituji a mysli si, jak je to spasi, ale zebrakovi nepomuzou.)

Takze, i deti jsou jen lide a prichazi na svet s tim, cemu v Cesku rikame prvotni hrich. Deti=lide udelali v minulem zivote, jako housenka asi neco dobreho a vykoupili se a proto dostali moznost byt v tomto zivote clovek. Za odmenu i za trest.

Posledni dobou jsem cim dal vic alegicka na osloveni ditete 'zlobivec'. Ne, deti nejsou zle, ani zlobive!

Vsichni lide prichazi na svet jako dobre bytosti s touhou cinit dobro. Tibetane veri, ze deti jsou ciste! Svuj hrich jiz vykoupily. Napriklad, v minulem lidskem zivote zabijou prase. Potom zemrou a stanou se prase, ktere taky nekdo zabije. Potom se jde do pekla, poradne posmazit. No a po nějakem tom tisici let se ocistena duse opet narodi jako clovek. Cisty jak nepopsany papir a s touhou delat jen to dobre, milovat vsechno a vsechny a vsem pomahat.
Tento stav se meni v zavislosti na prostredi a osobach, kde se dite=clovek vyskytuje.

My jsme evropskou spolecnost dotlacili do takoveho stavu a formy, ze je naprosto nevhodna pro prirozeny zivot cloveka. Od narozeni mame na cloveka desitky, pozdeji stovky pravidel, poucek, vymyslenych nutnosti, ktere do cloveka od narozeni musime nacpat, aby vubec prezil, a samozrejme, ABY ZAPADL DO SPOLECNOSTI!

No a to je ono. Kdybychom zili prirozene, v souladu s prirodou a v souladu se sebou samymi, nestavali bysme se zlobivymi detmi.

Vytvorili jsme si temer neprirozene prostredi, ve kterem preziji jen ti nejzdatnejsi. Nastesti mame zodpovedne rodice, kteri chteji, abychom prezili vsichni a tak na nas neustale rvou - nelez do te silnice! Nejez ten pisek! Nesahej na to psi hovinko! Nesahej na to! Na tamto! Nechod tam! Ani tam! Nedelej tohle! Ani tamto!

Ale clovek(=dite) je tvor zvidavy a predevsim ve veku, kdy jeste nejsme dostatecne vycviceni, chceme poznavat a zkoumat bez omezeni a chceme zjistit, jak vsechno chutna, jak je vsechno mekke nebo tvrde, jak vsechno voni a hybe se, ohyba, lame a praska, pada....

Bohuzel nase temer neprirozene prostredi nechava cim dal mene prostoru pro toto prirozene zkoumani. Abychom to tem detem ale aspon trochu umoznili, vymysleli jsme napriklad plastove napodobeniny temer vseho. Plastove naradi, plastova zviratka, plastove nadobi, plastove pocitace, telefony, plastova miminka a vsechno! Kdyz prochazim kolem vyloh hrackarstvi (protoze do klasickych hrackarstvi nechodim, pouze do nekterych vybranych) nestacim se divit ceho vseho mame plastove napodobeniny!

Uz moc povidam.

Deti proste nejsou zle! Ani zlobive! Predstavte si, prijdete na svet a jste soucast prirody, chcete matku, otce a kamarady. Dostanete plastovy dudel, kocar a postylku. Chcete zkoumat kyticky, betonove schody, dreveny nabytek, dostanete kopu plastu, co s velkou pravdepodobnosti dela mnozstvi neprirozenych zvuku.

I ja bych byla nestastna. I ja bych ZLOBILA. I ja bych NEPOSLOUCHALA. Ani ja bych nechtela byt HODNA HOLKA.
Protoze v detske prirozenosti je to, co my, dospeli, vycviceni, ZAPADLI DO SPOLECNOSTI, povazujeme za nezlobeni, je pro deti zvlastni. To, co my povazujeme za hodne dite, je pro dite zcela neprirozeny stav.

Sedet, nehoupat nohama, mlcet, na nic nesahat a cekat na povel....casto nedokazu rozeznat rozdil mezi vycvicenym psem a vycvicenym ditetem.

Tento blog je vlastne vzkazem mym ceskym buddhistickym kamaradum, kteri jeste nemaji sve dite a pripravuji se na nej ctenim odbornych zahranicnich studii.

Deti jsou dar, deti jsou ciste, deti jsou hodne, dobre.

Musime s nimi mit trpelivost, protoze naucit se aspon zakladni pravidla nami vytvorene spolecnosti da fakt zabrat, trva to hodne dlouho, protoze mnoho pravidel nasi spolecnosti odporuje prirozenosti, kterou deti jeste vnitrne citi. My uz jsme intuici za ta leta dokonale potlacili. Deti zaroven chteji prozkoumat i ten nas neprirozeny svet, samy zkouset metodou pokus-omyl, jak to vlastne funguje a i kdyz jim milionkrat rekneme, ze kdyz vlezou do silnice, muze je prejet auto, ony tomu porad budou chtit prijit na kloub. Nebo tomu nebudou rozumet, nebudou vedet, jak tu informaci uchopit...

______________________________________________________

Děti kramaří, ale to je dobře, z toho taky vyrostou.

To byl další výrok kamarádky.

Děti jen dělají to, co dělají dospělí. Pokud každé ráno sáhnu do skříně a vytáhnu triko, nesmím se divit, že dítě vyháže celý šatník.
Pokud sáhnu do šupliku a vytáhnu lžičku, nemůžu se divit, když dítě vytahá všechny poklice a začne hrát na činely.
Dítě jen dělá to, co jeho vzor plus zkoumá objevené a trénuje danou věc opakováním. Toť můj názor.

A zakazujte jim vyndávat šatník, když to sami děláte? Sobectví. Děti jednou přestanou, ano. Ale to není proto, že by se ze ZLÝCH STALY DOBRÉ děti, ale proto, že už to dostatečně natrénovaly, nic je na té činnosti nepřekvapí, a nebo prostě zjistily, že vytáhnout jedno triko stačí.
Nevyrostly z kramaření, rozhazování věcí, ani se ze zlobivých dětí nestaly hodné.

______________________________________________________

Analyzují problém a vždycky z toho vyvodí, že chyba je na straně rodiče, za všechno může rodič a dítě vlastně za nic nemůže.

To mi řekla známá poté, co koukla na pár videí poslední dobou známější stránky nevychova.cz.
Jedná se o jakýsi výchovný koncept, který jsem taky zaznamenala a přijde mi fajn. Určitě může inspirovat hodně rodičů, kteří nejsou alternativní, protože se to podle mě prezentuje jako nealternativní...

Známé se poslední dobou vzteká 1,5 letá dcerka. Má čerstvě mladší sestru. Celkově (podle mého skromného názoru) je životní styl rodičů spíše komunisticko-tradiční (tedy ne tradiční ve smyslu jako před 200 lety, ale tradiční ve smyslu jako za komančů) plus oba rodiče jsou poměrně pesimističtí, tedy děti jsou určitě sebevrazi, určitě dítě spadne do louže, určitě mi ujede autobus, určitě na louku ne, protože akorát pochytáme klíšťata....

A i přesto, že se matka snaží starší dítě chápat a věnovat se mu (detaily neznám), starší dcerka se prostě zasekává a častěji se vzteká. No a 3 měsíce po příchodu sestřičky to maminka vzdala a tvrdí, že se starší vzteká naschval a určitě to mladší sestrou není.
My ještě dvě děti nemáme, tak vlastně nemůžu soudit, ale co vidím a slyším v okolí, tak jsem naopak přesvědčena, že starší je zaseklá kvůli mladšímu vetřelci.
Podpořeno tím, že rodiče jsou hodně opatrní, tedy dcerka sice řadu věcí může, ale je to asi o 80% věcí méně, než co může například náš syn.

Závěr matky je jednoduchý - dítě je zlobivé! Neposlouchá! A určitě nikdy nezapadne do společnosti!

Rodiče přece dělají, co můžou, ale holka furt ne a ne. Takže to musí být tou holkou.

Sorry jako, ale tomuhle neuvěřím, ani až budu mít vlastní druhé dítě.

Vím to moc dobře, stačí se zamyslet sám nad sebou! Syn se začne vztekat, když já nejsem v pohodě, sekne se, když já něco řeším, když já pospíchám, když já stresuju, když já nevysvětlím situaci, když já jsem naštvaná nebo rozhádaná s manželem, když já nestíhám vlak, když já ho tahám celý den s sebou a on nemá ani minutu na svoje záležitosti.

Dětské "vztekání" a "zlobivost" a "neuposlechnutí rozkazu" má vždycky důvod. Vždycky. A je to náš problém, že tomu nerozumíme a je to bezmoc dítěte, že to neumí říct naším jazykem.

Netvrdím, že vždycky musíme půl hodiny stát u dítěte, všechno vysvětlovat, na všechno se ptát a pídit po původu křiku nebo seknutí se. Třeba zrovna chce být dítě samo. I děti jsou jen lidi, každý člověk chce být někdy sám, někdy chce jít pěšky, jindy na kole, jindy si sednout. Vina není ani na dítěti, ani na rodiči, prostě se to všechno ztrácí v překladu a my, jakožto rodiče máme pocit, že to musíme řešit.

Tak třeba minule - nemůžu nechat roční dítě samotné na peronu koukat na vlaky a jít se sama vyčůrat na wc v hale u pokladen. No co jsem udělala, vzala jsem vztekající dítě s sebou na wc a pak šla zpátky na peron. Padesátkrát opakované - jdeme na wc a hned se vrátíme, nemůžu tě tady nechat, v téhle zemi není normální, aby roční dítě bylo samo na peronu a koukalo na vlaky - prostě nebylo uznáno jako důvod, abychom šli spolu.

Ale syn nebyl zlobivec, ani nebyl neposlouchající. Prostě chtěl něco dělat a já nutně potřebovala čůrat o pár desítek metrů jinde.

Prostě jsem jen chtěla říct, že jsem skálopevně přesvědčená o tom, že děti nejsou zlé, zlobivé, zlobidla, nejsou neposlušné, neposlouchající, naschval vztekající se, ...jen jsem se zase rozepsala.

A otázka na konec - kdy je ten kouzelný okamžik, kdy se ze zlobivého dítěte stává dobrý dospělý? :D

ZLObíš!

22. července 2017 v 7:20
Taky se občas "přeřeknu" a řeknu svému dítěti ZLOBÍŠ!

Vždy ale dojdu k - pro mě správnějšímu - jsi NE-ŠŤASTNÝ.
Pobýváme teď už dlouho v Česku a chytáme "české manýry". Chodíme na dětská hřiště, kupujeme nebo dostáváme hračky (ne z Číny), u babičky se u jídla musí sedět, musí dojíst, musí tohle, támhleto, pohybujeme se ve městech, kde se "musí" chodit po chodníku, po přechodech, nesmí se běhat, nesmí se běhat ve vlaku, nesmí se křičet,... zkrátka vše, co znáte jak tady musíme a nesmíme.
Netvrdím, že jsme se už vším nakazili, ale i tak, "civilizované" chování je jako mor, šíří se rychle a neviditelně...
Za osočení ZLOBÍŠ se vždy snažím ne omluvit, ale vysvětlit, proč jsem mu to řekla.
Je to jen naučená fráze, než konstatování faktu.
Děti nezlobí. Děti nejsou zlé. Děti nejsou zlobivé. Děti nejsou neposlušné. Nevěřím, že miminka se rodí se zlou duší, ze zlými úmysly.
Věřím, že všechno, co dělají první měsíce i většinu toho, co dělají první roky života je pro to, aby nám ukázaly svoji lásku. A aby prozkoumaly tento svět.
Dítě, které "neposlouchá", odmítá udělat to, co mu dospělý rozkazuje, zakazuje, nutí,.... když běhá po chodníku ze strany na stranu, nechce odejít z pískoviště, vříská u regálu s čokoládou a spousta dalších situací, které já (zatím?) naštěstí neznám. Dítě nedělá proto, aby naštvalo rodiče a ukázalo mu své vnitřní ZLO.
Dítě není zlobivé, zlé ani neposlušné, ale NEŠŤASTNÉ, ne pochopené. Možná unavené, podrážděné. Něco se mu stalo a svým "neposlechnutím rozkazu" nebo křikem dává najevo, že má problém.
Je to jako se mou, asi i s vámi. I dítě je "jen" člověk. Já když jsem naštvaná, smutná, NE ŠŤASTNÁ, taky brečím, odsekávám, nechci nikam chodit nebo naopak chodím, jak se mi zamane.....rozdíl je v tom, že na mě nikdo neřve "Nelez k té silnici, zajede tě auto!" Klidně i něčím praštím nebo hodím.
Ale děti nesmí! To je zlobení!
My navíc jsme už vycvičeni kontrolovat své emoce. Dítě, které ještě námi není tak dokonale vycvičeno, dává své emoce více najevo. Hodí hračkou, praští do něčeho, naschval vběhne do silnice, ačkoli by to normálně neudělalo....
A my? Místo, abychom hledali příčinu toho neštěstí, začneme taky křičet, nadávat a nalepíme ceduličku ZLOBIVÉ, vztekající, neposlušné dítě.

__________________________________

NUTNO DODAT, že si nemyslím, že děti musí být za každou cenu ve stavu šťastnosti. Nemyslím si, že je my, jako rodiče, musíme neustále držet ve stavu šťastnosti nebo dopřávat tento stav. Opakuji, i děti jsou jen lidi a stejně jako my, i děti občas narazí na situace, které je neučiní nejšťastnějšími.

Všichni denně musíme dělat něco, co se nám zrovna nechce, nebo přestat dělat něco, co nás činí šťastnými a jít udělat něco jiného. To je prostě život a tak to chodí.
Když děláte nějakou oblíbenou činnost, třeba hrabete se v záhonku na zahradě, ale musíte jít, třeba umýt nádobí. Řeknete ne, nechci, až potom. Nikdo vám neřekne zlobíš! Jsi zlobivý dospělý! Neposloucháš!

Jasně, děti třeba neví, nebo si ještě úplně nejsou vědomé toho, že to nádobí se prostě jednou umýt fakt musí, jinak za pár dní nebude z čeho jíst. To jsou zkušenosti, které jim prostě buď řekneme, nebo dokážeme. A jak možná taky znáte ze svého okolí, někteří moji kamarádi-kluci si prostě na intrech a kolejích to nádobí nemyli tak dlouho, až tento objev učinili. Za týden se vypotřebuje všechno nádobí a pak se musí jídlo jíst v krabicích, v kterých jsme ho donesli z restaurace. A týden zaschlé nádobí se sakra blbě myje.

Všichni v životě dojdeme různých objevů, ale ne všichni v čas, kdy to po nás chtějí rodiče.

Některé objevy bysme mohli přenechat našim dětem k objevení, ne všechno jim musíme říkat, "aby si něco neudělali", "aby k něčemu byli". :D

Musí sedět!

27. června 2017 v 23:07
České děti musí sedět.

V mnoha situacích, ale hlavě při jídle.

Ano, říká se, že při jídle by se mělo sedět, o tom žádná....

Ale proč nutíme děti v mnoha situacích sedět?

V ČR je nám často vyčítáno, že naše dítě nesedí při jídle. Že nedojí, ne odchází od stolu dřív, že jí rukama, šoupe jídlo ven z talíře a další a další.

Předpokládám, že všechny děti dělají to samé, nemusím tedy ve výčtu pokračovat.

Otázka je proč ne?

Protože se to tak nedělá! Přeci!
Někdo někdy v Evropě, ve vyspělé společnosti, si řekl, že u jídla se musí sedět, dokud se nedojí, dokud nedojí všichni, jí se příborem,....


V Tibetu a dalších mnoha a mnoha kulturách se nesedí na židli, nesedí se u stolu, nejí se příborem, každý přichází a odchází, kdy se mu zachce. jí se čím se chce....
Jde především o to, se najíst a jídlo si užít po svém. Ne ve strnulém posedu a krkolomně se snažit nabrat rýži s omáčkou na vidličku...

Souhlasím s tím, že v určité společnosti, jakože společenské vrstvě či společenské události, se musí dodržovat určitá pravidla. Vždyť právě tento druh společnosti ta pravidla vymyslel!!!

Ale proč nutíme roční nebo dvouleté nebo i tříleté dítě, aby následovalo vykonstruovaná pravidla, která mnohdy porušují i dospělí?

Jdeme svým dětem opravdu ukázkovým příkladem?

V Tibetu se ví, kdy přibližně jídlo bude. Třeba kolem osmé. Večer se celá rodina přirozeně sejde doma.
Většinou nejstarší žena v domě, ale můžou i jiné ženy, připraví něco k jídlu.
Hrnec s jídlem se postaví na stůl, ale klidně i na zem.
Rodina si sedne na gauče, židličky, v létě sedáváme na zemi na dvoře. Kdo nechce sedět se skupinou, nemusí.

Jídlo dává do misek a rozdává vždy kuchař.
Moderní druhy čínských jídel se dají doprostřed stolu, či na zem a rodina si sedne okolo. Čínská jídla se ujídají po troškách, vždy hůlkami z prostředních talířů do vlastní misky a teprve potom do pusy. Tibetská jídla jsou většinou polévky, kaše a jiné tekuté typy jídel. Nebo maso, brambory, jednoduché vařené cokoli.

A pak se jí. Každý si zvolí, zda chce lžíci, či jídelní hůlky. Když je vařené maso, mají u sebe všichni ostrý nůž, kterým ukrajují a jí se rukama. Brambory se také jí rukama.

Kdo chce přidat, řekne si opět kuchaři o další porci. Kdo chce odejít, odejde, kdo nedojí, dá zbytky do kýble kravám. Maso psovi a kosti do koše.

Lidé často zůstávají na jídlo u kamarádů, známých a příbuzných, nebo v dnešní době i v restauraci. Vesničané nechodí do práce, jsou doma většinu roku. Jen občas jedou do měst do klášterů nebo prodat třeba brambory po sklizni. Vaří se denně. K snídaní bývá zbytek od večeře, což je většinou nudlová polévko-kaše.

Ale není to pravidlo, každý může i k snídani, obědu či večeři jíst, co chce.

No a dokonce, tradiční a "základní" tibetské jídlo je rukou hnětená campa (mouka z praženého obilí) s máslem a čajem.


DĚTI mladší asi dvou let jí společně s matkou, nebo otcem, nebo vlastně s kýmkoli. Přijdou za dospělým a dostanou sousto, odejdou, běhají, hrají si, strkají se, někdy si sednou a sní toho víc. Nikdo je do ničeho nenutí, jen pobízí, že je čas jídla.

Děti od asi dvou let se učí jíst lžicí a brzy potom začínají zkoušet jídelní hůlky. Každý podle svého tempa a libosti. Když si řeknou o vlastní misku na polévku, tak ji dostanou, když nechcou, tak nemají. Děti si samozřejmě postupně všechny řeknou o vlastní misku, protože je to paráda, jíst jako dospěláci a starší děti.

První pokusy dopadnou všelijak, všechno je na zemi, na stole, na oblečení, za ušima,.....ale ještě jsem neviděla jediného dospělého, kterému by to nějak výrazně vadilo. Je to totiž přirozená součást procesu učení a zkoušení!

A světe div se - ačkoli v Tibetu nikdo nikoho nenutí sedět - dospělí si všichni k jídlu dokáží sednout!
Dokonce, pokud to okolnosti vyžadují, dokáží s jídlem počkat na druhé, dojíst svoji porci a nestrkat a nerozhazovat jídlo okolo.
A to je to nikdo neučil!

No a kromě jídla,...tibetské děti běhají, a víte proč? Protože mají nohy, jsou mladí, mají sílu, energii, radost a chuť.
Tibeťané říkají - běhej a skákej! Až budeš starý nebo mrtvý, už to nepůjde!

Nože a sourozenci a smrt

28. dubna 2017 v 23:15
Nože

Dvě krátké příhody dnešního dne dokonale zobrazují střet...kultur, názorů, postojů,.....

1.
Připravujeme oběd, já, 1,5letý syn a muž Tibeťan.
Krájíme. Syn chce nůž. Bere si ho a "pomáhá" krájet zeleninu, jsme na to celkem zvyklí, ale dneska si vzal tu největší kudlu, co našel. Já, vychovaná v naší společnosti, se na něj pořád dívám a nemyslím na negativní myšlenky (haha). Manžel v pohodě dělá dál svoji část práce. Po chvíli říkám synovi, "víš, já vyrostla ve společnosti, kde se malým dětem nože nedávají a přestože vím, že se ti nic nestane, nemám z toho dobrý pocit." Syn kouká a pokládá nůž. A bere si malou škrabku, kterou už zná jako svý boty...


2.
Muž brousí nože. Sedí na gauči, nůž akorát ve výšce synova srdce, a ten ve hře pobíhá okolo něj. "Nemůžeš to dělat někde jinde, viď. Já vím, že na ten nůž nenaskočí, ale může třeba zakopnout a spadnout,..." "V Tibetu brousíme taky na zemi a děti pobíhají okolo a ještě jsem jaktěživ neslyšel, že by nějaký dítě na ten nůž spadlo". Ano, vím to, viděla jsem to, vím to. Ale vyrostla jsem ve společnosti, kde se dítě musí stát člověkem (=dospělým), aby mělo povolení se přibližovat k nožům....Učím se.

_______________________

Sourozenci

Poslední dobou ke mně přichází témata sourozenců. Samozřejmě další děti taky plánujeme, sama mám sourozence,...ale v těchto týdnech kolem sebe mám asi 10 kamarádek s novorozenětem a další sourozenecká témata jsou všude kolem - webinář o prvorozených, kniha Sourozenecké konstelace,.... (mimochodem knihu doporučuju)

Od chvíle, kdy jsem začala "honit internety" a poohlížet se po informacích ohledně výchovy dětí, začítám se do článků o sourozencích, o různých "obdobích vzdorů", o žárlivostech prvorozených, když přijde mladší sourozenec atd.
Zamýšlím se nad tím a jako správná matka jsem si jistá, že toto se nám určitě, ale určitě nestane!
Navíc, na věci jako "období xxx" nevěřím. (Zkušenější matky možná právě kroutí hlavou a říkají - však počkej)

Jenže ono, já v Tibetu žádná "období" neviděla! Proč na ně mám věřit?
Neexistuje žárlivost prvorozených na druhorozená miminka!

Vymyslela jsem si už před pár měsíci takovou malou teorii postavenou na základě pozorování tibetských dětí. Mluvím konkrétně o tibetských dětech, ale je jasné, že mám namysly všechny DOMORODÉ národy. Doma-rozené národy, tradiční, (více či méně) nezkažené, fungující společnosti. S tibetskými dětmi mám osobní zkušenost.
Výsledek mého pozorování a odpověď na to, proč tibetské děti nežárlí, proč nemají "období" a proč ta společnost pořád nějak funguje:

"Nikdy v rodině není nikdo prvorozený"

Ne, nemají děti všichni navzájem, ale jednoduše jde o to, že žijí v komunitě, kde se mladá žena pomáhá starat o děti své starší sestry, například. Později tato pomocnice má vlastní PRVOROZENÉ dítě, ale o to dítě se stará celá komunita - její mladší sestra, kamarádka, matka, babička, teta. Dítě je od malička ve společnosti mnoha "matek", "otců", tet a strýců, ale především také sester a bratrů.
Díky neomezovanému a neodpíranému kojení má pocit bezpečí, díky velké rodině blízkých lidí také, když se vrací "domů", nevrací se za jednou matkou a jedním otcem. Vrací se do vesnice. Hnízdečko je v jednom domě u "menší" rodiny. Dítě ví, kdo je jeho matka, nejbezpečnější přístav a náruč. Ale stejně tak mu bezpečí a lásku dávají mnohé ženy v širším okruhu.

"Období" prý vznikají proto, že dítě začíná mít větší nároky na pozornost matky (starající se o druhorozeně), větší nároky na objevování světa, který mu v naší společnosti nedovolíme (krájení nožem) a podobné drobnosti, které po nějaké době vyprodukovaly ona slavná "období".

Kultury, které žily a stále žijí v komunitě takto velké problémy neznají. Můj muž nechápal na co se ho ptám. Ano, děti občas mají náladu, ale kdo ji nemá? Která žena nepociťuje, každý měsíc, nějakou náladu (na zabití :D)? Každý muž i žena i dítě i bába i dědek, jsou lidé s emocemi, potřebami, touhami a bolestmi hlavy či srdce.
U nás ty dětské mají nálepku "období", ženské "pms".....

Konkrétně v tibetštině, v jazyce tibetském, nemají běžně slovo pro bratranec a sestřenice. Můj muž o všech svých bratrancích (kterých je asi 18) říká "bratr". Vyrůstal mezi těmito 18 bratry, má dalších asi 50 vzdálenějších "bratrů", kteří už sice nejsou pokrevní bratranci, ale stále jsou to muži v jeho věkové skupině. Taktéž se oslovují "bratře". S holkama je to stejně tak, všechny jsou "sestry". Samozřejmě i navzájem, kluci mají spoustu sester a holky mají spoustu bratrů. Už tím oslovováním mi přijdou ty vztahy mnohem bližší, než u nás.
(*slovo pro bratranec/sestřenice existuje, ale v podstatě ho nikdo nepoužívá, dokonce i když se zeptám na jasné vysvětlení rodinného vztahu, tak Tibeťan řekne - toto je syn mého strýce, místo aby řekl tohle je můj bratranec)

Tato informace o rodinných společenstvích bohužel běžnému našinci nijak s "obdobím" nepomůže. My už prostě žijeme v jednotlivých rodinách, kde máme prvorozené, kteří žárlí po příchodu dalšího sourozence, kteřýžto je provázen úbytkem pozornosti od jeho jediné matky. Náklonost k jiné tetě je tu brána spíš jako útěk a hledání útěchy či trucování, než něco, co by mohlo fungovat při bližším vztahu několika rodin.

Však to už je velkej kluk/velká holka, mámu přece nepotřebuje! Tak, a má to!

No nebudu se chlubit, prostě většinu roku aktuálně pobýváme v Česku a tak i na našem synovi pozoruju žárlivost, když poponesu jiné dítě. Snad se to dá ještě "převychovat" :D

_______________________________________

Smrt

Smrti se bojíme. Smrt máme zakázanou. Umírat se nesmí.
Při narození zvlášť!
Ano, můžeme zabít nenarozené miminko ve 20.tt, protože podle nějaké tabulky a grafu bude mít fyzickou nebo psychickou vadu.
Ale když je v bříšku přes 30 týdnů, tak to už má útrum. To už umřít nesmí, hele, jako sorry. Musíš žít, protože přicházíš do společnosti, která se smrtí BOJÍ!!
ZACHRÁNÍME TĚ stůj co stůj! (Ale co když je záchrana smrt?)

A tobě snad někdo tvrdil, že smrt je přirozenou součástí života? Jako sorry, měl ses narodit někde v jeskyni, nebo v Tibetu...

Smrt není konec, po smrti přichází zrození.

Nedávno mi kamarádka při debatě o autosedačkách vyprávěla příhodu, kdy miminko proletělo čelním sklem a NAŠTĚSTÍ má jen doživotní následky, MOHLO UMŘÍT!!!!!
První, co mi přišlo na mysl - Tak ať. Proč je to štěstí zůstat naživu s těžkým psychickým nebo fyzickým postižením? Třeba to dítě chtělo umřít? Třeba chce umřít teď? Proč je to štěstí zůstat naživu?

Já s tím nesouhlasím! Jsem Češka, narodila jsem se tu, byla jsem vychována podle místních hodnot, ale posledních pár let náhledu na jiné hodnoty těmi našimi pořádně zamávalo.

Stojí naše hodnoty na opodstatněném základě????

Ne, ještě mi neumřelo vlastní dítě v náručí, takže se mi to kecá. Hahá jízda bez sedačky, bez helmy, krájení nožem, porod doma. A co třeba denně pití cocacoly? Denně pojídání knedlo-zelo-vepřo z pytlíku? Denně 3 krabky nějakých pořádně šťavnatých cigaret?
Proč jeden způsob sebevraždy je ilegální a druhý způsob sebevraždy je podporován?
(za účelem zisku? Autosedačka - prachy, krabka - prachy, porod v nemocnici - prachy)

V Tibetu se lidi dožívají 70- 80 let. Ta starší generace. Uvidíme, co ta dnešní mládež, která má cocacolu k snídani spolu s čínskými plastovými nudlemi a místo dezertu tři cíga. Ale jak vidím ten vývoj, také jim možná NEDOVOLÍ umřít.

Tibeťani věří v převtělování. My vlastně taky. Češi jsou tradičně křesťani. Je mi jedno, co říkají statistiky o dnešních počtech věřících. Je mi jedno, k jakým kořenům se vrací ti, kteří nejsou ani pokřtěni, ale muslimové jsou fuj a my si svoji kulturu vzít nedáme!

Každé náboženství na světě nějak vysvětluje život po smrti. Neznám náboženství, kde to smrtí pozemskou končí (neznám taky všechna náboženství, že). Ráj v různých podobách, posmrtný život, duchové, převtělení v novou bytost.

Staří Tibeťané se na smrt připravují a většinou i těší. Protože ve starém těle se nedá tak rychle běhat, skákat, užívat života, pořád něco bolí, nějaké ty hříchy a špatné svědomí by tam taky byly. To už radši umřu, ať tu nesmrdím.
Tibeťani mají konkrétní modlitby, které se modlí ve stáří. Staříci taky nepracují tolik, jako mladí, samozřejmě, mají odpracováno, obilí sklidí syn. Staříci chodí pořád do kláštera, na pokec se sousedkou.
Smíří se se životem a odejdou.

Znám množství historek, kdy moderní děti odvezly babičku do města do nemocnice, aby umřela tam. Jenže ta bába pořád ne a ne.....jednou bába povídá, já chcu ještě naposledy domů. Tak jo, furt otravuješ.....Tyhle babičky a dědečci většinou umírají doma.
Minulý podzim byl jeden starý soused nemocný. Vesnická doktorka řekla dědo, musíte do nemocnice, tohle doma nevyléčíte. Děda řekl, já nikam nepůjdu, ať umřu doma. Doktorka povidá dědo, pojďte, oni vám daj prášek a zase bude hej. Děda nechtěl, ale bába řiká dědku běž a nesmrď mi tu, děda se nechal ukecat, vzali ho syn a lékařka podpaží a vedli do auta. Děda dva metry od auta spadl na zem a zemřel.

Děda to měl srovnaný. Neměl nedořešený spory, měl zajištěné děti, měl rád svoji bábu, svoji rodinu, ale už tu byl dlouho. Věděl to, všichni to věděli. Děda odešel, protože chtěl a jeho duše byla v míru.

My ne. U nás lidi visí na kapačkách desítky let a ne a ne skapat. Lidi starý, postižený, nešťastný, po nehodě, s vrozeným problémem, se získaným problémem...

Smrt je hrozná, učí nás, smrt je konečná, učí nás. A co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.

A děti? Proč umírají nevinné, neposkvrněné děti? Protože mají. Je to jejich osud. Jejich duše v minulém životě měla něco....nedořešené? V minulém životě něco provedla? Je to karma. Prostě to tak má být. Bohužel.

Kdyby dítě přežilo, jasně, v nemocnici, bylo by nešťastný. Ta duše, kterou dítě má, má nějaký problém. Neví se, jaký, ale tím, že ta duše měla odejít hned na začátku, toto mělo svůj opodstatněný důvod. Miminko mělo zemřít. Ať při narození, nebo za týden, nebo za rok nebo v pěti letech. Má to svůj důvod. Zemře a znova se narodí! Buď už bez problému, protože se předčasnou smrtí "vykoupilo", očistilo, nebo protože to ve vesmíru jeho životů tak je naplánováno. Život číslo 348 zabils mouchu, život číslo 349 smrt třetí týden po narození, život číslo 350 budeš moucha.....
Nejsem buddhista, ale takhle nějak to chápu....

Dnes se tibetské děti také rodí v nemocnicích. Přežijí i ty, která měla zemřít. Rodina to ví a o to víc se bojí. Rodina to ví a taky ví, že to dítě bude mít jiný osud, než mělo. Tím, že člověk změnil daný osud, tím ....ten osud změnil. Ta duše nezemřela a neudělala to, co měla, ale zůstala tu, v tom miminku, to miminko vyroste a co dál? Bude žít. Ale jak?
Tibeťani věří, že nešťastně, že s problémama, že krátce. O miminko narozené císařem se babičky starají mnohem víc, než o jiné. Ví, že tohle miminko mělo zemřít, ale žije, že je něco "jinak". A když už to miminko je tady, tak se o něj starají víc, aby víc bylo.

Zajímavý je, že vlastně 99% Tibeťanů nestuduje buddhismus. To je jen naše evropská představa, meditující Tibeťani.
Jasně, a kdo jako sklidí? Kdo se postará o dobytek a kdo uvaří večeři? Mniši meditují, to je jejich práce, povolání, zaměstnání. Od toho jsou placeni. Lidi žijou život. Snídaně, oběd, veřeče, pole, kráva, ušít oblečení, namlít mouku. A modlí se. Klidně při všem. Nebo si zajdou na pokec se sousedkou do kláštera. A ví, že zemřou. Že všichni zemřou, dřív nebo později zemřou a pak se znovu narodí.

Asi už moc kecám, ať si na to každý udělá svůj názor.

Pro děti jsou HRAČKY

12. dubna 2017 v 22:22
Dnes jsem po nějaké době vyrazila do velkoměsta. Do Prahy.
Se synem.
Syn je ve věku objevování světa. Toho našeho, "dospěláckého".

Ano, svět se očividně dělí na svět dospělých a svět dětí. Dva různé světy.
Dva různé světy?

Samozřejmě!

Syn všechno objevuje! Nikomu neubližuje, nic neničí, vše mu vysvětluji a chytám padající hrnky....

"Prosimvás, ať na to nešahá, to není hračka"
"Tohle není žádná hračka"
"To není na hraní"!!!

HRAČKY!
To jsou jediné věci, které na tomto DOSPĚLÁCKÉM světě mohou děti uchopit a objevovat!
Pro děti jsou POUZE hračky!

A kdy že je ta magická hranice, kdy se z dětí stávají dospělí a mají to úžasné právo sahat na dospělácké věci?
V 12? 15? 18? 26?

Ano, dětem občas něco upadne, případně děti upadnou s něčím a to něco se rozbije...pro dospěláka konec světa.
Materiálního. Protože VĚCI jsou posvátné, přestože jich čínské továrny chrlí miliony denně.

Ano, očividně sahání na železnou mísu je neuvěřitelně nebezpečné, ohrožuje všechny a všechno okolo a hlavně, NENÍ TO HRAČKA!

Co je hračka?

Hračka = plastová blbost z Číny?

Jak dlouhá je historie hraček?

Historie panenek a káč je nám všem známá, různí hadroví maňásci, dřevená kolečka, ano. Souhlasím se zjednodušením, se zmenšeninou pro radost. Ale kam jsme se to dostali?

Oddělme reálné věci ze světa DOSPĚLÝCH od plastových méněcenných pitomostí ze světa dětského!

(takový výlev po výletu do Prahy....)

Musím ještě doplnit, že toto se samozřejmě netýká jednoho města, jednoho podniku (restaurace pro dospěláky), ...i moje rodina neustále napomíná našeho syna, že (např.) pokličky, vařejky, noviny, ovladač, prádelní koš,...... nejsou na hraní, ať mu dám na hraní HRAČKY!!

Jde tedy o celkový postoj naší společnosti, kdy se snažíme oddělit děti a dospělé. Vytváříme umělý dětský svět, který má fungovat nezávisle na tom dospěláckém a až děti "vyrostou", budou mít možnost přístupu do toho "dospěláckého" světa.

Jenže, nebude potom pozdě? Učit se vařit ve 20? Poprvé štípat dříví v 25? Učit se stavět dům ve 30? (Kdoví jestli, dnes se dá jídlo i dřevo objednat a dům koupit postavený),....
Děláme si to sami.

A něco k Tibetu :)

V Tibetu nemívali hračky ještě před 15 lety.


Tibet v 21.století. Hromada plastových pitomostí z Číny a "nejvtipnější" na tom je, že většinu těchto věcí malí (ANI VELCÍ) Tibeťani vůbec neznají...

Klacky, provazy, dobytek. Hra bylo učení se, příprava na celý život. Dětství a dospělost se tolik nerozlišovala.
Děti od věku 4-5 let začaly pomáhat s drobnými pracemi, kolem patnácti už dívky uměly (a na vesnicích dodnes umí) zastat domácnost a kluk se dokáže postarat o chlapskou část živobytí.
Chodí se sbírat topivo, chodí s dobytkem na pastvu, chodí s dospěláky na kamení, na pole, do hor pro byliny...

(Mimojiné neexistuje magická smyšlená hranice 18 let pro pití alkoholu, kterou podle mých skromných zkušeností drtivá většina českých mladistvých považuje spíš za hec, než zákaz.)

Caparti s nudlí u nosu chytají a jezdí na oslech, ovcích, kozách, kravách a koních. Nebo najdou provaz či kus drátu, připraví smyčku a číhají na zajíce. Nebo si sami vyrobí luk nebo prak a střílí po ptácích.

Když nějakou tu drobotinu opravdu chytí nebo střelí, rozdělají oheň a kořist si upečou. Děti kolem 10 let mají kudlu, jednoduše proto, že ji k životu potřebují. Na řezání provazu, masa, osekávání klacku, na řezání,...

Ani my (před 100 lety), ani Tibeťani (před 15 lety) neměli a NEPOTŘEBOVALI plastové NÁHRAŽKY REALITY. Vyrůstalo se v reálném světě. Ve světě LIDÍ, ne ve světech dětí a dospělých...

_____________

40 týdnů?

11. dubna 2017 v 12:28
V Tibetu ženy rodí děti. Až jsou děti donošené, připravené na příchod na svět.
Přijde moc brzy? Budiž.
Nepřichází? Budiž, přece se nevypaří a jednou přijde.

I v Česku znám dvě ženy, jedna své děti rodí kolem 35.tt, protože to tak měla i její matka, babička a prababička (dál se neví...)
Druhá žena nedávno porodila své druhé dítě v 44.tt., Další moje kamarádka se také před 20 lety narodila ve 44.tt.

Když v Česku nadhodím celkem jasnou informaci o tom, že dítě se nevypaří, ale určitě vyleze ven, automaticky mi přijde "argument", o smrti. Proč automaticky spojujeme 42.tt (a víc) se smrtí?

Nejlepší vynález

19. března 2017 v 15:54
Nejlepší, co jsem se v Tibetu naučila,...teda, co aktuálně takto hodnotím, je jakýsi bederní pás pro ženy.

Je většinou vlněný, já mám fleesový a není to původně pás, ale nákrčník!
Takže nejlepší na tom je, že se dá udělat doma! Buď uplést (sama si teď taky jeden pletu) a nebo prostě koupit kus látky, více či méně hřejivé, a sešít jednoduchý, asi 30cm široký pás. A nebo koupit nákrčník, dostatečně hřejivý a pérovací :)

Začala jsem ho nosit krátce po porodu a už to bylo rok a půl. Teda přes léto jsem ho nenosila. Každopádně v chladných měsících je nejlepší pomocník při kojení.

Asi bude mít i vedlejší efekt při ochraně ledvin, zahřátí břicha při menstruaci atd atd. No prostě nejlepší!



/reklama skončila :D/

Kam dál