Nože a sourozenci a smrt

28. dubna 2017 v 23:15
Nože

Dvě krátké příhody dnešního dne dokonale zobrazují střet...kultur, názorů, postojů,.....

1.
Připravujeme oběd, já, 1,5letý syn a muž Tibeťan.
Krájíme. Syn chce nůž. Bere si ho a "pomáhá" krájet zeleninu, jsme na to celkem zvyklí, ale dneska si vzal tu největší kudlu, co našel. Já, vychovaná v naší společnosti, se na něj pořád dívám a nemyslím na negativní myšlenky (haha). Manžel v pohodě dělá dál svoji část práce. Po chvíli říkám synovi, "víš, já vyrostla ve společnosti, kde se malým dětem nože nedávají a přestože vím, že se ti nic nestane, nemám z toho dobrý pocit." Syn kouká a pokládá nůž. A bere si malou škrabku, kterou už zná jako svý boty...


2.
Muž brousí nože. Sedí na gauči, nůž akorát ve výšce synova srdce, a ten ve hře pobíhá okolo něj. "Nemůžeš to dělat někde jinde, viď. Já vím, že na ten nůž nenaskočí, ale může třeba zakopnout a spadnout,..." "V Tibetu brousíme taky na zemi a děti pobíhají okolo a ještě jsem jaktěživ neslyšel, že by nějaký dítě na ten nůž spadlo". Ano, vím to, viděla jsem to, vím to. Ale vyrostla jsem ve společnosti, kde se dítě musí stát člověkem (=dospělým), aby mělo povolení se přibližovat k nožům....Učím se.

_______________________

Sourozenci

Poslední dobou ke mně přichází témata sourozenců. Samozřejmě další děti taky plánujeme, sama mám sourozence,...ale v těchto týdnech kolem sebe mám asi 10 kamarádek s novorozenětem a další sourozenecká témata jsou všude kolem - webinář o prvorozených, kniha Sourozenecké konstelace,.... (mimochodem knihu doporučuju)

Od chvíle, kdy jsem začala "honit internety" a poohlížet se po informacích ohledně výchovy dětí, začítám se do článků o sourozencích, o různých "obdobích vzdorů", o žárlivostech prvorozených, když přijde mladší sourozenec atd.
Zamýšlím se nad tím a jako správná matka jsem si jistá, že toto se nám určitě, ale určitě nestane!
Navíc, na věci jako "období xxx" nevěřím. (Zkušenější matky možná právě kroutí hlavou a říkají - však počkej)

Jenže ono, já v Tibetu žádná "období" neviděla! Proč na ně mám věřit?
Neexistuje žárlivost prvorozených na druhorozená miminka!

Vymyslela jsem si už před pár měsíci takovou malou teorii postavenou na základě pozorování tibetských dětí. Mluvím konkrétně o tibetských dětech, ale je jasné, že mám namysly všechny DOMORODÉ národy. Doma-rozené národy, tradiční, (více či méně) nezkažené, fungující společnosti. S tibetskými dětmi mám osobní zkušenost.
Výsledek mého pozorování a odpověď na to, proč tibetské děti nežárlí, proč nemají "období" a proč ta společnost pořád nějak funguje:

"Nikdy v rodině není nikdo prvorozený"

Ne, nemají děti všichni navzájem, ale jednoduše jde o to, že žijí v komunitě, kde se mladá žena pomáhá starat o děti své starší sestry, například. Později tato pomocnice má vlastní PRVOROZENÉ dítě, ale o to dítě se stará celá komunita - její mladší sestra, kamarádka, matka, babička, teta. Dítě je od malička ve společnosti mnoha "matek", "otců", tet a strýců, ale především také sester a bratrů.
Díky neomezovanému a neodpíranému kojení má pocit bezpečí, díky velké rodině blízkých lidí také, když se vrací "domů", nevrací se za jednou matkou a jedním otcem. Vrací se do vesnice. Hnízdečko je v jednom domě u "menší" rodiny. Dítě ví, kdo je jeho matka, nejbezpečnější přístav a náruč. Ale stejně tak mu bezpečí a lásku dávají mnohé ženy v širším okruhu.

"Období" prý vznikají proto, že dítě začíná mít větší nároky na pozornost matky (starající se o druhorozeně), větší nároky na objevování světa, který mu v naší společnosti nedovolíme (krájení nožem) a podobné drobnosti, které po nějaké době vyprodukovaly ona slavná "období".

Kultury, které žily a stále žijí v komunitě takto velké problémy neznají. Můj muž nechápal na co se ho ptám. Ano, děti občas mají náladu, ale kdo ji nemá? Která žena nepociťuje, každý měsíc, nějakou náladu (na zabití :D)? Každý muž i žena i dítě i bába i dědek, jsou lidé s emocemi, potřebami, touhami a bolestmi hlavy či srdce.
U nás ty dětské mají nálepku "období", ženské "pms".....

Konkrétně v tibetštině, v jazyce tibetském, nemají běžně slovo pro bratranec a sestřenice. Můj muž o všech svých bratrancích (kterých je asi 18) říká "bratr". Vyrůstal mezi těmito 18 bratry, má dalších asi 50 vzdálenějších "bratrů", kteří už sice nejsou pokrevní bratranci, ale stále jsou to muži v jeho věkové skupině. Taktéž se oslovují "bratře". S holkama je to stejně tak, všechny jsou "sestry". Samozřejmě i navzájem, kluci mají spoustu sester a holky mají spoustu bratrů. Už tím oslovováním mi přijdou ty vztahy mnohem bližší, než u nás.
(*slovo pro bratranec/sestřenice existuje, ale v podstatě ho nikdo nepoužívá, dokonce i když se zeptám na jasné vysvětlení rodinného vztahu, tak Tibeťan řekne - toto je syn mého strýce, místo aby řekl tohle je můj bratranec)

Tato informace o rodinných společenstvích bohužel běžnému našinci nijak s "obdobím" nepomůže. My už prostě žijeme v jednotlivých rodinách, kde máme prvorozené, kteří žárlí po příchodu dalšího sourozence, kteřýžto je provázen úbytkem pozornosti od jeho jediné matky. Náklonost k jiné tetě je tu brána spíš jako útěk a hledání útěchy či trucování, než něco, co by mohlo fungovat při bližším vztahu několika rodin.

Však to už je velkej kluk/velká holka, mámu přece nepotřebuje! Tak, a má to!

No nebudu se chlubit, prostě většinu roku aktuálně pobýváme v Česku a tak i na našem synovi pozoruju žárlivost, když poponesu jiné dítě. Snad se to dá ještě "převychovat" :D

_______________________________________

Smrt

Smrti se bojíme. Smrt máme zakázanou. Umírat se nesmí.
Při narození zvlášť!
Ano, můžeme zabít nenarozené miminko ve 20.tt, protože podle nějaké tabulky a grafu bude mít fyzickou nebo psychickou vadu.
Ale když je v bříšku přes 30 týdnů, tak to už má útrum. To už umřít nesmí, hele, jako sorry. Musíš žít, protože přicházíš do společnosti, která se smrtí BOJÍ!!
ZACHRÁNÍME TĚ stůj co stůj! (Ale co když je záchrana smrt?)

A tobě snad někdo tvrdil, že smrt je přirozenou součástí života? Jako sorry, měl ses narodit někde v jeskyni, nebo v Tibetu...

Smrt není konec, po smrti přichází zrození.

Nedávno mi kamarádka při debatě o autosedačkách vyprávěla příhodu, kdy miminko proletělo čelním sklem a NAŠTĚSTÍ má jen doživotní následky, MOHLO UMŘÍT!!!!!
První, co mi přišlo na mysl - Tak ať. Proč je to štěstí zůstat naživu s těžkým psychickým nebo fyzickým postižením? Třeba to dítě chtělo umřít? Třeba chce umřít teď? Proč je to štěstí zůstat naživu?

Já s tím nesouhlasím! Jsem Češka, narodila jsem se tu, byla jsem vychována podle místních hodnot, ale posledních pár let náhledu na jiné hodnoty těmi našimi pořádně zamávalo.

Stojí naše hodnoty na opodstatněném základě????

Ne, ještě mi neumřelo vlastní dítě v náručí, takže se mi to kecá. Hahá jízda bez sedačky, bez helmy, krájení nožem, porod doma. A co třeba denně pití cocacoly? Denně pojídání knedlo-zelo-vepřo z pytlíku? Denně 3 krabky nějakých pořádně šťavnatých cigaret?
Proč jeden způsob sebevraždy je ilegální a druhý způsob sebevraždy je podporován?
(za účelem zisku? Autosedačka - prachy, krabka - prachy, porod v nemocnici - prachy)

V Tibetu se lidi dožívají 70- 80 let. Ta starší generace. Uvidíme, co ta dnešní mládež, která má cocacolu k snídani spolu s čínskými plastovými nudlemi a místo dezertu tři cíga. Ale jak vidím ten vývoj, také jim možná NEDOVOLÍ umřít.

Tibeťani věří v převtělování. My vlastně taky. Češi jsou tradičně křesťani. Je mi jedno, co říkají statistiky o dnešních počtech věřících. Je mi jedno, k jakým kořenům se vrací ti, kteří nejsou ani pokřtěni, ale muslimové jsou fuj a my si svoji kulturu vzít nedáme!

Každé náboženství na světě nějak vysvětluje život po smrti. Neznám náboženství, kde to smrtí pozemskou končí (neznám taky všechna náboženství, že). Ráj v různých podobách, posmrtný život, duchové, převtělení v novou bytost.

Staří Tibeťané se na smrt připravují a většinou i těší. Protože ve starém těle se nedá tak rychle běhat, skákat, užívat života, pořád něco bolí, nějaké ty hříchy a špatné svědomí by tam taky byly. To už radši umřu, ať tu nesmrdím.
Tibeťani mají konkrétní modlitby, které se modlí ve stáří. Staříci taky nepracují tolik, jako mladí, samozřejmě, mají odpracováno, obilí sklidí syn. Staříci chodí pořád do kláštera, na pokec se sousedkou.
Smíří se se životem a odejdou.

Znám množství historek, kdy moderní děti odvezly babičku do města do nemocnice, aby umřela tam. Jenže ta bába pořád ne a ne.....jednou bába povídá, já chcu ještě naposledy domů. Tak jo, furt otravuješ.....Tyhle babičky a dědečci většinou umírají doma.
Minulý podzim byl jeden starý soused nemocný. Vesnická doktorka řekla dědo, musíte do nemocnice, tohle doma nevyléčíte. Děda řekl, já nikam nepůjdu, ať umřu doma. Doktorka povidá dědo, pojďte, oni vám daj prášek a zase bude hej. Děda nechtěl, ale bába řiká dědku běž a nesmrď mi tu, děda se nechal ukecat, vzali ho syn a lékařka podpaží a vedli do auta. Děda dva metry od auta spadl na zem a zemřel.

Děda to měl srovnaný. Neměl nedořešený spory, měl zajištěné děti, měl rád svoji bábu, svoji rodinu, ale už tu byl dlouho. Věděl to, všichni to věděli. Děda odešel, protože chtěl a jeho duše byla v míru.

My ne. U nás lidi visí na kapačkách desítky let a ne a ne skapat. Lidi starý, postižený, nešťastný, po nehodě, s vrozeným problémem, se získaným problémem...

Smrt je hrozná, učí nás, smrt je konečná, učí nás. A co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.

A děti? Proč umírají nevinné, neposkvrněné děti? Protože mají. Je to jejich osud. Jejich duše v minulém životě měla něco....nedořešené? V minulém životě něco provedla? Je to karma. Prostě to tak má být. Bohužel.

Kdyby dítě přežilo, jasně, v nemocnici, bylo by nešťastný. Ta duše, kterou dítě má, má nějaký problém. Neví se, jaký, ale tím, že ta duše měla odejít hned na začátku, toto mělo svůj opodstatněný důvod. Miminko mělo zemřít. Ať při narození, nebo za týden, nebo za rok nebo v pěti letech. Má to svůj důvod. Zemře a znova se narodí! Buď už bez problému, protože se předčasnou smrtí "vykoupilo", očistilo, nebo protože to ve vesmíru jeho životů tak je naplánováno. Život číslo 348 zabils mouchu, život číslo 349 smrt třetí týden po narození, život číslo 350 budeš moucha.....
Nejsem buddhista, ale takhle nějak to chápu....

Dnes se tibetské děti také rodí v nemocnicích. Přežijí i ty, která měla zemřít. Rodina to ví a o to víc se bojí. Rodina to ví a taky ví, že to dítě bude mít jiný osud, než mělo. Tím, že člověk změnil daný osud, tím ....ten osud změnil. Ta duše nezemřela a neudělala to, co měla, ale zůstala tu, v tom miminku, to miminko vyroste a co dál? Bude žít. Ale jak?
Tibeťani věří, že nešťastně, že s problémama, že krátce. O miminko narozené císařem se babičky starají mnohem víc, než o jiné. Ví, že tohle miminko mělo zemřít, ale žije, že je něco "jinak". A když už to miminko je tady, tak se o něj starají víc, aby víc bylo.

Zajímavý je, že vlastně 99% Tibeťanů nestuduje buddhismus. To je jen naše evropská představa, meditující Tibeťani.
Jasně, a kdo jako sklidí? Kdo se postará o dobytek a kdo uvaří večeři? Mniši meditují, to je jejich práce, povolání, zaměstnání. Od toho jsou placeni. Lidi žijou život. Snídaně, oběd, veřeče, pole, kráva, ušít oblečení, namlít mouku. A modlí se. Klidně při všem. Nebo si zajdou na pokec se sousedkou do kláštera. A ví, že zemřou. Že všichni zemřou, dřív nebo později zemřou a pak se znovu narodí.

Asi už moc kecám, ať si na to každý udělá svůj názor.
 

Pro děti jsou HRAČKY

12. dubna 2017 v 22:22
Dnes jsem po nějaké době vyrazila do velkoměsta. Do Prahy.
Se synem.
Syn je ve věku objevování světa. Toho našeho, "dospěláckého".

Ano, svět se očividně dělí na svět dospělých a svět dětí. Dva různé světy.
Dva různé světy?

Samozřejmě!

Syn všechno objevuje! Nikomu neubližuje, nic neničí, vše mu vysvětluji a chytám padající hrnky....

"Prosimvás, ať na to nešahá, to není hračka"
"Tohle není žádná hračka"
"To není na hraní"!!!

HRAČKY!
To jsou jediné věci, které na tomto DOSPĚLÁCKÉM světě mohou děti uchopit a objevovat!
Pro děti jsou POUZE hračky!

A kdy že je ta magická hranice, kdy se z dětí stávají dospělí a mají to úžasné právo sahat na dospělácké věci?
V 12? 15? 18? 26?

Ano, dětem občas něco upadne, případně děti upadnou s něčím a to něco se rozbije...pro dospěláka konec světa.
Materiálního. Protože VĚCI jsou posvátné, přestože jich čínské továrny chrlí miliony denně.

Ano, očividně sahání na železnou mísu je neuvěřitelně nebezpečné, ohrožuje všechny a všechno okolo a hlavně, NENÍ TO HRAČKA!

Co je hračka?

Hračka = plastová blbost z Číny?

Jak dlouhá je historie hraček?

Historie panenek a káč je nám všem známá, různí hadroví maňásci, dřevená kolečka, ano. Souhlasím se zjednodušením, se zmenšeninou pro radost. Ale kam jsme se to dostali?

Oddělme reálné věci ze světa DOSPĚLÝCH od plastových méněcenných pitomostí ze světa dětského!

(takový výlev po výletu do Prahy....)

Musím ještě doplnit, že toto se samozřejmě netýká jednoho města, jednoho podniku (restaurace pro dospěláky), ...i moje rodina neustále napomíná našeho syna, že (např.) pokličky, vařejky, noviny, ovladač, prádelní koš,...... nejsou na hraní, ať mu dám na hraní HRAČKY!!

Jde tedy o celkový postoj naší společnosti, kdy se snažíme oddělit děti a dospělé. Vytváříme umělý dětský svět, který má fungovat nezávisle na tom dospěláckém a až děti "vyrostou", budou mít možnost přístupu do toho "dospěláckého" světa.

Jenže, nebude potom pozdě? Učit se vařit ve 20? Poprvé štípat dříví v 25? Učit se stavět dům ve 30? (Kdoví jestli, dnes se dá jídlo i dřevo objednat a dům koupit postavený),....
Děláme si to sami.

A něco k Tibetu :)

V Tibetu nemívali hračky ještě před 15 lety.


Tibet v 21.století. Hromada plastových pitomostí z Číny a "nejvtipnější" na tom je, že většinu těchto věcí malí (ANI VELCÍ) Tibeťani vůbec neznají...

Klacky, provazy, dobytek. Hra bylo učení se, příprava na celý život. Dětství a dospělost se tolik nerozlišovala.
Děti od věku 4-5 let začaly pomáhat s drobnými pracemi, kolem patnácti už dívky uměly (a na vesnicích dodnes umí) zastat domácnost a kluk se dokáže postarat o chlapskou část živobytí.
Chodí se sbírat topivo, chodí s dobytkem na pastvu, chodí s dospěláky na kamení, na pole, do hor pro byliny...

(Mimojiné neexistuje magická smyšlená hranice 18 let pro pití alkoholu, kterou podle mých skromných zkušeností drtivá většina českých mladistvých považuje spíš za hec, než zákaz.)

Caparti s nudlí u nosu chytají a jezdí na oslech, ovcích, kozách, kravách a koních. Nebo najdou provaz či kus drátu, připraví smyčku a číhají na zajíce. Nebo si sami vyrobí luk nebo prak a střílí po ptácích.

Když nějakou tu drobotinu opravdu chytí nebo střelí, rozdělají oheň a kořist si upečou. Děti kolem 10 let mají kudlu, jednoduše proto, že ji k životu potřebují. Na řezání provazu, masa, osekávání klacku, na řezání,...

Ani my (před 100 lety), ani Tibeťani (před 15 lety) neměli a NEPOTŘEBOVALI plastové NÁHRAŽKY REALITY. Vyrůstalo se v reálném světě. Ve světě LIDÍ, ne ve světech dětí a dospělých...

_____________

40 týdnů?

11. dubna 2017 v 12:28
V Tibetu ženy rodí děti. Až jsou děti donošené, připravené na příchod na svět.
Přijde moc brzy? Budiž.
Nepřichází? Budiž, přece se nevypaří a jednou přijde.

I v Česku znám dvě ženy, jedna své děti rodí kolem 35.tt, protože to tak měla i její matka, babička a prababička (dál se neví...)
Druhá žena nedávno porodila své druhé dítě v 44.tt., Další moje kamarádka se také před 20 lety narodila ve 44.tt.

Když v Česku nadhodím celkem jasnou informaci o tom, že dítě se nevypaří, ale určitě vyleze ven, automaticky mi přijde "argument", o smrti. Proč automaticky spojujeme 42.tt (a víc) se smrtí?
 


Nejlepší vynález

19. března 2017 v 15:54
Nejlepší, co jsem se v Tibetu naučila,...teda, co aktuálně takto hodnotím, je jakýsi bederní pás pro ženy.

Je většinou vlněný, já mám fleesový a není to původně pás, ale nákrčník!
Takže nejlepší na tom je, že se dá udělat doma! Buď uplést (sama si teď taky jeden pletu) a nebo prostě koupit kus látky, více či méně hřejivé, a sešít jednoduchý, asi 30cm široký pás. A nebo koupit nákrčník, dostatečně hřejivý a pérovací :)

Začala jsem ho nosit krátce po porodu a už to bylo rok a půl. Teda přes léto jsem ho nenosila. Každopádně v chladných měsících je nejlepší pomocník při kojení.

Asi bude mít i vedlejší efekt při ochraně ledvin, zahřátí břicha při menstruaci atd atd. No prostě nejlepší!



/reklama skončila :D/

Boty, psychomotorický vývoj, rýma a úplněk a noční můry

14. března 2017 v 0:33
Děti běhávaly bosky nebo v ponožkách nebo v kožených zimních botkách (spíš návlecích) do 3-4 let. Potom začaly nosit "normální" boty. To v historii byly kožené boty nebo vlněné.
Minulá generace kolem třetího roku obula obyčejné kecky z čínské továrny. Většinou ale měly všechny děti v (rozšířené) rodině jedny, které se předávaly dál a dál.

Dnes je to trochu jinak a úplně to nesedí s mým názorem, jedná se o vliv materialismu a kapitalismu, stejně jako vliv "hezoučké" módy. Miminkům, co se neumí ještě ani otočit, se obouvají látkové nebo koženkové botičky, které jsou k vidění i u nás. Aby ne, pochází všechny ze stejné čínské továrny.
První "chodící" boty jsou velmi tvrdé, klasicky, jak vidíme většinou u nás a takto to pokračuje dál. Jediný rozdíl oproti "našim" "čínským" botám je v nedodržování zdravotních doporučení a bezpečnostních pravidel. Zjednodušeně řečeno zmetky se prodávají uvnitř Číny (a Tibetu) a kvalitní, certifikované výrobky jdou do ciziny. Toto platí pro drtivou většinu čínského zboží.

A opět se nám potvrdilo, jak rychle člověk zapomíná. Můj muž neměl boty do čtyř let, od té doby míval pouze vyšmajdané po starších bratřích. Když jsme v druhé dekádě tohoto tisíciletí pobývali v Tibetu s naším plazícím se synem, všichni na nás denně sypali jednu a tu samou otázku: KDE MÁ BOTY? Nejdřív to ve mne vyvolávalo pocity nevole, vždyť je blbost, aby si takhle malé dítě deformovalo nohu! Později jsem se ustálila na všeříkající odpovědi "Ještě nechodi". A několikrát jsem rodině zopakovala, že dřív děti boty neměly.
Později babička a teta stejně neodolaly a koupily klukovi dvoje botičky, jedny "měkké", tedy jen látkové, včetně podrážky, na které byly akorát plastové puntíky proti klouzání. A druhé "chinese-style" pískací. Celoplastové, barevné, se třpytkami, no prostě šílené, naštěstí neblikaly, jak často vídám na ulici. ALE pískaly! To taky slýchám na ulici od jiných nožiček dětí. Tyhle boty okamžitě letěly do krabice s hračkami....(vyhodit jsme je nemohli). Jednou se babička pokusila je vnukovi navléct, naštěstí pásek přes nárt je tak maličký, že se tam normální noha nevejde. Foto dodám během týdne. Takové botičky má dnes drtivá většina tibetských dětí a úplně nedám ruku do ohně za zdravotní nezávadnost...

pískací botičky

Padl dotaz na "nauku" o psychomotorickém vývoji či "výchově" v tomto směru. Jak se asi dá uhodnout, nic takového neexistuje. Každé malé tibetské dítě ví, že mimino se neumí hýbat a za rok umí chodit. Cokoli je mezi tím, je náhodné :D Mimina jsou často nošena, často jen tak sama leží, často je poponáší starší sourozenec. Od asi půl roku věku mimina se nosívají na zádech a občasně se tak nosí klidně i ve dvou, třech letech. Nedávají se na bříško. Často se pasivně posazují, často se vodí za ruce. Dnes bohužel všechny obchody zahltila pitomá plastová čínská chodítka a jiná kriplítka, aniž by se dovysvětlilo, že už toho moc horšího rodič pro své dítě udělat nemůže.
Každopádně, i když to tibetské děti nemají potvrzené nadesetkrát promovaným lékařem, naučí se v zhruba jednom roce chodit.


Nožky mají děti nejprve v dece a uvnitř nosítka, později čouhají a buď jsou v zimě v další dece nebo v létě bez. My klidně i bosky, ale jinak dnešní děti ve skvostných čínských pískajících plastových botkách.

Tibetské děti skoro nemají rýmu. Tibeťané celkově nemají moc nemocí. Já si to vysvětluji tak, že v nadmořské výšce 4000 m.n.m. a drsném podnebí prostě žádné nemoci nepřežijí. Tedy těžko se ptát na doporučení při horečce nebo rýmě, když to ani pořádně neznají. Pokud přijde horečka, je to jen viditelná známka nemoci uvnitř těla a většinou se příčiny liší.
Ale tibetské děti mají nudli u nosu nejméně do puberty! Samozřejmě občas v zimě se nějaké to nachlazení objeví a protože i nám se podařilo syna onemocnět (nastydl nebo se potkal s nemocným sousedovým klukem), zkusili jsme nějakou radu získat.
Nejlepší věc na sople, co jsem se naučila a nedám na ni nikdy dopustit. Myslete si o tom, co chcete. Faktem je, že je to rychlé a jednoduché. Prostě sopel vycucnout vlastní pusou. Jako když srkáte z brčka. Chytnu klukovi hlavu, vycucnu jednu dírku, druhou, a vyplivnu. Rychlé, jednoduché. Můj muž vycucne obě dirky zároveň. Já radši po jednom, ať kluk nemá takový šok z toho průvanu.
Vlastně v Česku prodávané plastové vysavačky fungují na naprosto stejném principu, akorát je to za peníze, musí se to mýt a pravděpodobně to většině Evropanů přijde hygieničtější. Nechám to na každém.
Každopádně jsme takto pořešili už dvě rýmy. Když byl syn starší, kolem roku, občas se bránil rukama, ale později několikrát sám nastavil hlavu.
Mám podobnou zkušenost se sousedovic dcerkou, zvuk vysavače dobře znala, nejprve při zapnutí vysavače utíkala, ale později, když měla plný nos, sama k němu šla a brala hadici do ruky. Náš syn má při zapnutí vysavače trochu strach, možná z dávné vzpomínky, kdy jsme klasickou vysavačovou vysavačku zkoušeli, nebo je to prostě velký rámus.
Trik s rychlým a snadným vycucnutím nosu jsme prozradili i naší české sousedce v Česku a již několikrát nám řekla, že je to super vynález. Rychlé, jednoduché, zadarmo a bez práce.
Jinak tibetské děti sople popotahují donekonečna, je to nedílná součást pravděpodobně všech dětí, jen my jsme si zvykli jim tuto součást utírat.

Včera byl úplněk. Náš syn špatně spal. Občas špatně spí, protože ho bolí rostoucí zuby, občas prostě špatně spí, a občas špatně spí, protože je úplněk. Jestli vás trápí neklidný spánek, váš nebo dětí, schválně koukněte, jestli není úplněk. Měsíc působí na nás na všechny. Ve městech s umělým světlem méně, ale věřím, že působí na všechny. Dnes se spí lépe, hned druhý den po úplňku osobně zaznamenávám znatelné zlepšení synova spánku.

Minule se nám probudil s hrůzou v očích. Včera se mi probudil a křičel a ukazoval do rohu místnosti. Jak každý ví, děti vidí duchy, anděly, mrtvé a další, pro dospělé neviditelné. To je fakt uznaný i "západní" vědou. V Tibetu to je také jasný fakt. Jenže rodiče by rádi, kdyby děti spaly a ne křičely strachy. Minule můj muž při podobném panickém křiku vzal tibetský posvátný šál tzv.khatak (stručně zde), mával jím přes celou místnost a křičel na ducha, aby odešel, ducha z místnosti vyhnal a potom šál pověsil nad dveře. Syn spal dobře po zbytek noci.

Je spousta detailů ze života v Tibetu, pokusím se je nadále takto útržkovitě zapisovat.
Tento blog je provázaný s FB stránkou Matka v Tibetu. Otázky, které byste se rády zeptali tibetské babičky jsou vítány a budou zodpovězeny v co nejkratší době.

Stručně o těhotenství a narození

18. února 2017 v 0:09
Ohledně těhotenství toho v Tibetu moc zajímavého není.
Prvních pár týdnů to žena většinou ani neví, dalších pár týdnů to ví jen manžel, rodina a pár kamarádek. Až třeba od poloviny těhotenství, kdy je to viditelné, se novinu dozvídá celá vesnice. Aktivně o tom ale nikdo moc nemluví, mluvit o nenarozeném dítěti by mohlo přinést smůlu.

Nikdo samozřejmě nemá potřebu hned jezdit po doktorech a na řadu zbytečných vyšetření.
Jak říká naše babička, když je ženě dobře, znamená to, že je vše v pořádku.
Nemůžu než souhlasit, ale souhlasím pouze s tibetskými ženami na tibetském venkově. A ženami z jiných částí světa, které jsou zvyklé na náročnější životní podmínky a fyzickou práci. Tyhle ženy mají podle mého tělo v pořádku, nezničené hormonální antikoncepcí, dvaceti lety sezením ve škole a deseti lety sezením v kanclu. Nechci generalizovat a škatulkovat, ale snad mi rozumíte.

Naše babičky taky říkávají, jo to se tenkrát rodilo i na poli. A v mnoha kulturách, včetně Tibetu, se dodnes na poli rodí. A v pohodě :) Dítě zdravé, matka zdravá. Ale to už jsem přeskočila těch 9 měsíců....

Jak jsem řekla, v těhotenství není co řešit, když nejsou problémy, tak se žije dál. Žena pracuje dokud může. Přibližně polovinu těhotenství dělá většinu běžných prací. Později začne dělat náročnější práce a kolem 8. měsíce na ni začne rodina brát natolik ohled, že je sproštěna drtivé většiny fyzické práce. Přesto nemůže jen tak sedět s nohama na stole, pořád zatápí v kamnech, zametá, pere prádlo, vaří, bere dobytek na pastvu a další snažší práce. Když má starší děti, stále o ně pečuje, i když jak je asi jasné, v Tibetu a podobných kulturách, dodones lidé žijí spolu v komunitě, takže jsou ženy často pohromadě a děti si hrají spolu.

V těhotenství se doporučuje hodně jíst maso a hlavně "tlusté", ať je žena silná.

Celá doba těhotenství trvá 10 měsíců, respektive rodí se v desátém měsíci. Když se dítě narodí dřív, tak se narodí dřív, když pořád "nejde", tak holt přijde dýl. Nevypaří se.
Snažím se narážet na české/evropské/moderní šílenství kolem počítání každé minuty, každého dne, kdy, v kolik hodin, tak už, a jakmile je 40+1, ženy se snad bojí, že to z nich nevyleze, lékaři hned chtějí vyvolávat, nebo snad i řezat, atd....

V Tibetu a dalších kulturách dodnes naštěstí ví, že dítě se narodí, až je ten správný čas! O pár dní dříve či později. Ještě se nestalo, aby v břiše zůstalo.


Když se narodí hodně brzy, tak buď umře, nebo ne. Většinou děti přežívají, když se narodí kolem 8. měsíce. V Tibetu nemají pece, takže nemohou děti "dopéct", jako se to dělalo dřív u nás. Děti se dávaly do pece, kde bylo teplo, aby se "dopekly". V Tibetu jsou mimina u matky. Matka po porodu brzy začíná "fungovat" v domácnosti, ale první měsíc je takový jakýsi posvátný a nepřijímají se návštěvy.
Málokdy se děti rodí dříve než v 8. měsíci a pokud ano, je to z nějakého důvodu. Většinou proto, že matka je moc slabá a nemůže dítě donosit.

Naše babička slyšela za svůj život pouze o jednom úmrtí mimina a to proto, že to byla dvojčata, cože není v Tibetu obvyklé. Asi proto, že většinou umřou při porodu, před nebo brzy po něm.
Jinak za celý svůj život naše 60 letá babička neslyšela z naší a několika okolních vesnic o úmrtí dítěte ani matky.

V Tibetu mají ženy tuhý kořínek a mimina musí taky, příroda už za ty generace dala přežít asi jen těm silnějším, takže ani já, která pravidelně sleduji tibetské sociální sítě, téměř nezavadím o zprávu, že by při porodu někdo zemřel.

Na druhou stranu jsem zase slyšela, že v Africe z deseti matek a 20 dětí 5 matek a 10 dětí zemře. Je otázkou proč, možná v tom hraje roli hygiena, hmyz, který šíří nemoci, voda,...?
V Tibetu je hodně drsné podnebí, přežívá zde málo hmyzu a v podstatě žádné nemoci. Nejsou tu plísně, vlhkost, infekcím a nemocím se tu asi nedaří. Lidé jsou silní díky fyzické práci a proto asi matky rodící na polích přežívají. :D
Mimojiné za posledních 15-20 let se poměrně zlepšila hygiena v zemědělských domácnostech. Nomádi, kočovníci žijící ve stanech, žijí pořád po starém, leč mají kopu zdravých dětí.

Při porodu asistuje matka rodičky, tety, kamarádky, většinou 3-4 ženy. Pouze ženy. Otec a další muži mají vstup zakázaný a starší děti si hrají venku, nebo v noci spí. Až celá akce skončí, může přijít otec a ustřihnout pupeční šňůru, chlapáckých pět sekund slávy...

Placenta se hodí sežrat psům.
První dny pomáhají ženě s chozením na záchod a se všim, mimino je s matkou v postely.
V tibetských domech se netopí a v zimě je v domě přes den kolem nuly, v noci může být i mínus dvacet. V domech ale často není možnost topení, takže si lidé musí vystačit s přikrývkami.

Jak jsem psala minule, v severním Tibetu mají jakési letiště odezdikezdi, kde může být z jedné strany i malé ohniště. To "u nás" na jihu bohužel nemáme.

Největší překvapení mojí tchyně bylo, když zjistila, že u narození našeho syna nebyla moje matka. Nevím,kolik českých žen má natolik dobré vztahy se svojí matkou, aby ji chtěly mít u svého porodu... V Tibetu je to normální.

Jméno se dítěti vybírá až několik měsíců, nebo i let, po narození. Do té doby, než má oficiálně jméno, se na kluky volá "kluku" na holky "holka". Rodiče můžou dát dítěti různé přezdívky nebo dětská jména. Stává se, že se takové jméno natolik ujme, že se později napíše i do úředních záznamů. Jak tohle může dopadnout se můžete zeptat dospělých, kteří se jmenují Psí hovínko a podobně.
Oficiálně má dítě jméno dáno osudem a až rodiče chtějí jméno vědět, jdou do kláštera, najdou vyššího učitele a řeknou mu čas a místo narození. Mnich v učených knihách vyčte postavení hvězd a spoustu dalších věcí a dá dítěti jméno, které mu náleží. Je tedy jasné, že nezáleží na tom, kdy rodiče jdou do kláštera. Některé děti dostávají jméno i ve třech letech.

Jméno je samozřejmě důležité, ale datum narození nikoli. Ještě před 10 lety se v Tibetu neslavily narozeniny. Dnes slaví narozeniny jen malé děti. Lidé, kterým dnes táhne na třicet často neví své datum narození, nemluvě o starších generacích. V Tibetu na narození ale nezáleží. Důležité jsou dny duše a den smrti, ty jsou podle dní v týdnu, takže se každý týden opakují.

Můj muž například neví den, měsíc ani rok svého narození, ale ví, že se narodil v úterý. Od toho se odvíjí, že den jeho smrti bude v pátek. Občas mi v pátek říká, že dnes možná zemře. Každý dospělý v Tibetu musí mít samozřejmě občanku, starší lidé mají ale napsané data narození jak se to zrovna tomu úředníkovi chtělo napsat a až děti narozené kolem přelomu tisíciletí si mohou být jisté datem v úředních záznamech. V Tibetu ale kromě "našeho" kalendáře mají tibetský kalendář, který je velmi důležitý pro horoskopy. Dnes hodně lidí, když mluví o práci nebo o "obyčejných" věcech, používají obyčejný kalendář, když ale mluví o náboženských záležitostech, zemědělském roce či horoskopu, používají data tibetského kalendáře. Letos, v roce 2017, je například tibetský Nový rok 26. února.

Já jsem byla během svého prvního těhotenství v Tibetu asi do konce 6. měsíce. Díky tomu, že naše těla nejsou stavěna na život ve výšce kolem 4000 metrů nad mořem, neměla jsem v plánu zůstat na porod a ani to neplánuji u dětí dalších. Dobrá známá, tibetská lékařka, mi doporučila nezůstávat v Tibetu ani během těhotenství a pokud chci v Tibetu rodit, tak ve výšce maximálně kolem 2000 metrů. Takových míst je tam ale málo :)

Natržení?
Viděla jsem loni porod krávy. Zrovna pršelo. Po akci vzala naše babička kus másla a potřela jím krávě zadek. Prý na poranění, asi jako my si na odřené koleno patláme sádlo. Moje komunikační schopnosti nedosahují na to, abych se mohla bavit o detailech při porodu, ale zdá se, že máslo se používá i na pomoc hojení při porodních poranění u žen.

Mimino se po porodu nemyje, nemyje se několik dní. V Tibetu se moc nemyjí ani dospělí :) Mimina se myjí asi po týdnu a potom přibližně každý týden, v zimě méně (jak jsem zmínila, v zimě je v domě kolem nuly, ale v Tibetu svítí v zimě slunce v podstatě denně, a na slunci je teplo, takže i v zimě přes den na sluníčku, v závětří, je příjemně a je možné se v lavoru na dvorku opláchnout, jak se to u nás dělá).

Mimina se v dnešním světě chytrých telefonů nefotí. Staří Tibeťané věří, že foťák krade duši a přestože mládež má selfíček plné zdi, malá mimina se stále naštěstí nefotí. První fotky se objevují po asi 2 týdnech života a není jich moc. (Ta pravá mánie nastává kolem roku, kdy začínají děti chodit.)

Dnes samozřejmě existuje možnost rodit v nemocnici. Tuto možnost volí většinou jen ženy ve městech a často na rozkaz úřadů. V nemocnicích hrozí nechtěné zákroky, bezdůvodná sekce a oddělené dítěte a matky.

Moc detailně o porodu v Tibetu nevím, protože jsem to nezažila a ani nechci zažít, v budoucnu se k tomuto tématu vrátím, pokud bude co psát.

Tento blog je provázaný s FB stránkou Matka v Tibetu. Otázky, které byste se rády zeptaly tibetské babičky jsou vítány a budou zodpovězeny v co nejkratší době.

Kojení, spaní, noční kojení, první jídlo a něco okolo toho

3. února 2017 v 1:58
Kojení je normální, kojení do 2, 3, 4 let je normální.

Víc k tomu babička neříká. Musím se ptát a moje otázky jí přijdou někdy úsměvné, někdy divné, někdy pitomé a někdy nevěří, jak to máme tady!

Neví nic o světě venku, za horami. Donedávna neznala dítě, které není kojené, donedávna v Tibetu nebyly problémy s kojením. Až teď, některé ženy ve městech, které rodí v nemocnici, a po porodu je dítě samozřejmě sebráno matce a odnešeno neznámo kam, mohou mít některé matky s kojením problém. (V čínských nemocnicích je samozřejmě extremně vysoké procento CS, málokdy nutných, ale díky placené zdravotní péči si lékaři rádi přilepšují k platu. CS je, stejně jako v Česku, mnohem lépe placený, než koukání mezi nohy rodičky)

Tradičně ženy v Tibetu nenosí podprsenky, až během posledních deseti let přišla tato móda i sem. Některé ženy po porodu podprsenku zahazují, některé si ji nechávají. Já, vychovaná v Česku, jsem měla tzv. sportovní podprsenky od puberty. Mám ve skříni jednu-dvě "normální" s kosticemi, ale použila jsem ji možná jednou v životě a opakovat to nehodlám (zn.prodám! v podstatě nepoužitá, jako nová! levně!). Od asi 9.měsíce těhotenství jsem přestala používat i sportovní podprsenky. Po porodu jsem doma nenosila žádnou a na cesty vlakem, autobusem ano, včetně tzv.vložek do podprsenky. Po dvou-třech pokusech jsem od toho upustila, také díky tomu, že laktace se pravděpodobně jakž takž ustálila a všechny podprsenky leží dnes nepoužívané na spodku skříně a vložky do podprsenky čekají na nové použití (daruji, mám téměř plnou krabičku).

  • Nejlepší, co jsem během kojení objevila je jakýsi bederní pás, který tibetské ženy používají. Nejen v období kojení. Jedná se o pletený, asi 30 cm široký pruh látky, který mají ženy kolem pasu. Já jsem doma našla fleesový nákrčník podobných propozic a skvělé velikosti, takže od minulé zimy mi netáhne na záda! Vřele doporučuji! Momentálně si pletu vlastní, ale flees je perfektní! Domácí výroba z látky není náročná, takže není na co čekat :)
V Tibetu se první "jídlo" dává hned druhý den po narození, resp. jedná se o takový rituál, kdy se smíchá mateřské mléko s tibetskou tradiční praženou moukou (praží se zrna a až potom se semele), která se na lžičce dá dítěti do úst. Tento "příkrm" není pravidelný, ani nijak vydatný, jen ochutnávka.

Kojí se neustále, v noci děti samozřejmě spí s matkou a mléko mají na požádání, bez omezení. Manželské postele v Tibetu dodnes v podstatě neexistují (pouze ve městech, jako horké novinky).
Dětské postýlky neznají. Matky si asi ani neumí představit, že by dítě někam odkládaly, samotné, bez možnosti neomezeného poskytnutí pocitu bezpečí a tepla.

U nás často na internetových diskuzích nebo při rozhovorech s kamarádkami slyším, že manžel má s miminem v posteli problém, zhoršuje se vztah mezi ženou a mužem a podobně.
Na toto můj muž odpovídá jednoduše, sobci.
Párkrát jsem na diskuzích viděla hlášky typu "dítěti už byl rok a chci ho odstavit, můj muž už chce moje prsa zpět". Můj muž si neumí představit, který pitomec by tohle svojí ženě řekl. Prsa jsou tu pro dítě, mléko je tu pro dítě. Mléko je to nejlepší, co může dítě v prvních několika letech života dostat! Prsa nejsou "sexuální orgán", jak nám naše "vyspělá" evropská společnost úspěšně namlulvila.

Hodně párů si ani "neumí představit", nebo má problém se sexem, když dítě spí vedle nich v jedné posteli. Zvláštní, že staré civilizace a dodnes civilizace s vysokou porodností spí právě s dětmi v jednom prostoru. Ať už se jedná právě o Tibet nebo o jiné národy v Asii, Africe, Jižní Americe... V Evropě má každý svoji postel, dokonce vlastní pokoj, porodnost klesá a sex se stává pouze prostředek uspokojení fyzických potřeb. Možná je to i proto, že "učebnicí" sexu nám je tvrdé porno (které není skutečné), a opět nám různé "chytré" hlavy namluvily, že dítě s rodiči v posteli není bezpečné-správné-dobré-prospěšné-výchovné-.... Podle mého je méně škodlivé, když dvouleté dítě zahlédne vlastní rodiče v reálu, než v patnácti nějaké smyšlené akce v televizi.

Dítě opustí postel rodičů, až je na to připraveno. Fakt to ale není v pubertě, jak si myslí část české populace. Z doslechu od českých kamarádů to bývá nejpozději kolem 6-7 let dítěte, většinou ale častěji. Je zajímavé, že starší děti se mohou přitulit k plyšákovi (chabá náhražka matky) a starší lidé se rádi tulí v noci k sobě. Když má dospělý člověk zlý sen, moc rád se probudí v posteli vedl svého partnera. Proč ale odepíráme základní a nejnutnější pocit bezpečí a pocit tepla těm nejmenším, kteří to nejvíce potřebují?

A potom nastává neuvěřitelná situace, kdy dítě spí samo ve studené posteli v opuštěném pokoji, ALE, aby matka mohla v klidu spát, má dítě přístroj pro kontrolu teploty, srdeční činnosti, chůvičku na zvuky a další a další přístroje. Samozřejmě, firmy, které přístroje vyrábí jsou rády a v reklamách tvrdí nutnost koupě jejich výrobku! Jak šťastné a spokojené je dítě u matky! Matka je jedním velkým přístrojem na teplo, spokojené srdíčko, potřeby hladu, bezpečí a štěstí. Přístroj tohle fakt nezajistí ani za sto let!

  • V severním Tibetu mají styl spaní, který jednou chci mít doma. V místnosti, kde se spí, říkejme tomu ložnice, je celá polovina věnovaná posteli. Dřevené "pódium" odezdikezdi. Dřevený podklad 2x5 metrů s matracemi a peřinami, přes den pěkně složené na jedné hromadě. Nejvíc vychytané to mají v rodinách, kde vedle postele mají malinké ohniště a teplo vede pod postel! Taková ohromná pec potibetsku :) Na této posteli samozřejmě spí celá rodina. Otec, matka, děti okolo, dokonce i prarodiče!
Ke společnému spaní mne napadla scéna z filmu Himalaya, který sice o mateřství moc není, ale jedná se o krásný film s krásnými horami, hudbou a ukázkou tradičního života v Himaláji. Příběh mimojiné ukazuje konflikt různých generací...Asi 20 minut od konce je zde moment, kdy se v noci ve stanu všechno odehrálo za přítomnosti všech a bylo to naprosto přirozené.

Občas, když v noci chce syn prso 10x, 20x, 1 000 000x, tak se opravdu špatně vyspím. Tento problém zná hodně žen. Hledáme radu, jak na to, co s tím, jak to stáhnout na 1-2 kojení za noc.

Generace našich matek říká, dej mu kaši, dej ho do postýlky, nechoď k němu,... Tyranie. Která normální matka nechá vlastní dítě řvát? O metodách "vyřvání" jsem se doslechla až asi půl roku po porodu. Týrání. Společensky tolerované týrání. Nechápu matku, která to dělá, nechápu toho, kdo to vymyslel. Chápu, že naše společnost má problémy. My si ty problémy děláme tím, že už malinkému novorozenci nedáme nic! Bezpečí, teplo, lásku. Pro mne je láska v objetí, v teple, bezpečí. Jsou matky, pro které je láska, když jejich dítě hystericky řve a volá o pomoc svoji matku, která ho dala do mříží a odešla. Poslední dobou zvažuji hromadnou žalobu na matky, které nechají své děti účelně celou noc brečet, "aby se naučily spát samy". Při psaní těchto řádků začínám být trochu naštvaná, takže zde to utnu.

Matka, která má rozum, cit a dítě, by své dítě nenechala brečet! Matka udělá vše pro to, aby dítě přestalo břečet!

Něco jiného je řvaní v Kauflandu u regálu s čokoládou, ale to není přirozená situace, Kaufland jsme si postavili a čokoládu si vyrobili, naučili jsme své děti, že mají čokoládu rády, tak se pak nemůžeme divit.
Mluvím o volání o pomoc, hlavně v noci, kdykoliv dítě brečí v prvním, druhém roce života, matka musí zasáhnout!
Dítě je na matce existenčně závislé!

Jak jsem nedávno někde četla, člověk není evolučně vybavený k tomu, aby přežil bez matky!
Naše "vyspělá" společnost se nám snaží namluvit, že jsme. Naprostá blbost, které bohužel většina společnosti věří. Když žirafa "vypadne" z matky, musí se během několika minut naučit chodit, jinak nepřežije. Lidské mládě neumí chodit rok. Neumí si obstarat potravu nejméně tři roky. Člověk je existenčně závislý na pomoci matky a jiných lidí a přesto dnes hodně lidí miminko pár dní po narození strčí do postýlky v opuštěném pokoji, dá mu do pusy kus plastu (tzv. dudlík) a odejde na 12 hodin.

Moje tibetská babička tohle neví. Kdyby slyšel první desetinu toho, co někteří rodiče dětem dělají, určitě by nevěřila. Často nevěří, když jí říkáme kusé informace, které ani zdaleka nejsou tak morbidní, jako toto.

Zpátky k tomu, že miminko chce v noci často kojit a české, evropské ženy neví, co s tím. Jednoduchá odpověď. Dát prso. Ano, 1 000 000x za noc. Matka může spát během dne s dítětem, tatínek nebo babička nebo kamarádka může pomoct s úklidem. Proč pro nás v Evropě jsou důležitější srovnané hračky a umyté nádobí, než šťastné dítě? Máme myčku, pračku, vysavač, máme plynové topení, elektrický sporák a plastové plenky. Matka v Česku vlastně nemusí dělat vůbec nic! A přesto si stěžuje! Jak je unavená a nestíhá uklízet. Takže logicky, chci, aby dítě v noci dalo pokoj, protože já se chci vyspat.
Tibetské matky nemají topení, vařič, pračku, myčku, mají velké hospodářství, kopu dětí a v noci jim nevadí miliokrát dát lásku svému dítěti.

Dvojčata naše babička nezná, takže neví, jak řešit případné problémy.

Kojení dalších dětí je normální. Zajímavé je, že babička a lidé v okolí mají věti většinou po dvou a více letech. I když má rodina sedm, osm dětí, rozdíl mezi jednotlivými dětmi není snad nikdy méně, než 2 roky. Proto zde není ani problém s kojením dvou zároveň.

Něco jako odstavení v Tibetu neznají. Tedy aspoň babička před deseti lety. Dnes se podobné věci začínají objevovat, samozřejmě díky "moderním" metodám informování mladých matek ve městech...
Dítě se samo odstaví, až je na to připraveno. Nejdříve po druhém roce života. Jídlo je dítěti nabízeno od asi půl roku života, co si vezme, to si vezme. Co sní, to sní. Židličky tu nemají. Neznají, nepotřebují. Některé dítě přestane pít od matky kolem druhého roku, některé chce ještě ve čtyřech.
I když dítě přes den přestane pít, může ještě dlouho chtít prso v noci. Není potřeba se nad tím pozastavovat.

  • Telefonát manžela s babičkou minulý týden:
  • M: Mám dotaz, jak je to s ukončením kojení?
  • B: Cože? O tomhle ještě vůbec nemůže být řeč! (dítěti je 15 měsíců)
  • M: My nechceme nic takovýho dělat, jen nás zajímá taková věc. Jedna kamarádka říkala, že její dítě ve dvou letech ještě v noci pořád chce prso. A hodně, 20x 1 000 000x za noc. Náš kluk taky občas tak. Je to normální?
  • B: To je normální. Přes den pije už velký dítě málo, nebo vůbec, ale v noci ještě bude chtít.
  • M: Ok.
  • B: Ale vy ještě nepřestávejte! Ještě je brzy!
  • M: Ok. A ještě otázka. Když se třeba narodí druhý dítě, jak se to udělá s kojením?
  • B: Některý matky se rozhodnou přestat kojit to starší, některý kojí dál obě. Když některá matka chce přestat kojit to starší, tak si namaže prso něčím hnusným, aby to dítě odradila. Třeba medem....

Ha! Vzpomínka na české babičky ala, namoč mu ten dudlík v medu :D :D
My dudlík nemáme, ale dalo nám práci ubránit synovu pusu od žužlání plastu u českých babiček...

Dudlíky v Tibetu neznají. Podle mého je dudlík jen vynález naší "vyspělé" společnosti, aby dítě mohlo cucat kus plastu a matka mohla jít zpátky do práce. Případně si mohla doma zapnout tu pračku, myčku a televizi a měla pokoj. Možná by se mohla v tuto chvíli zamyslet, proč to dítě má, když se mu nechce věnovat...

Lahvičky v Tibetu dnes mají, ale používají je na čaj nebo kravské/ovčí mléko v pozdějším věku.

Kaše v Tibetu neznají. My je doma také nevaříme a nemyslím si, že synovi odepíráme smysl života. Pokud bude chtít, může jíst kaše celý život. Nyní jí to, co chce a kolik chce.

Matka o sebe pečuje při kojení normálně. Jí hodně masa, tučného, hodně pije, pije také kravské mléko, jí vejce...

Další postřehy snad příště, až zase budu mít na co se ptát :)

Tento blog je provázaný s FB stránkou Matka v Tibetu. Otázky, které byste se rády zeptaly tibetské babičky jsou vítány a budou zodpovězeny v co nejkratší době.

Na úvod

3. února 2017 v 0:18
Vítám Vás na svém blogu, který chci zaměřit na všechno, co se týká života matky v Tibetu.

Shodou okolností se mi zaštěstilo a moje tchyně je Tibeťanka. Pokud budu mluvit o tématu těhotenství, porodu, mateřství a rané dětské výchovy, je pro mne velkou inspirací a věřím, že navždy dobrou rádkyní. Ano, máme už teď na něco jiné názory, kultury a především prostředí je jiné, ale i tak vím, že se od tradičních kultur, které v Evropě byly rozcupovány a zapomenuty, hodně učit.

Ano, ráda bych se učila od žen ve vlastní rodině a od žen ve vlastní zemi, jenže naše tradice byly násilím zapomenuty. Tradiční cit, instinkt, ženské moudro a znalosti nahradili učení pánové s papírem na rozum a bez vlastních zkušeností. Společnost začala evropským a českým ženám diktovat, co mají cítit, jak to mají cítit, kdy mají tlačit a že mají vlastní dítě položit mezi mříže a nechat je "vyplakat". Toto není přirozené a proto pro vlastní výchovu dítěte používám převážně dva zdroje: tibetsku babičku a české kamarádky, které mají většinou 4 a více dětí a staví se k výchově taktéž "tradičně" bez knih napsaných učenými pány.

Náš prvorozený se narodil v roce 2015, samozřejmě stále narážíme na nové a nové situace a vždy se ráda obrátím na tchyni pro radu, nebo pro vlastní zkušenost, "jak to děláte v Tibetu?"

Tradiční kultury, které ještě nezapomněly používat při mateřství své ryzí instinkty, stále existují a díky tomu se od nich můžeme učit!


Rok po narození vlastního syna jsem se konečně dostala k dlouho doporučované knize Koncept kontinua (např. zde, pěkný stručný článek o knize např. zde). Už během čtení jsem často říkala - proč jsem to nečetla dřív! Proč to nečetli naši rodiče! Proč tato kniha není povinná četba, nejlépe opakovaně na všech stupních vzdělávacího systému...
Měla jsem velkou radost, že většinu z v knize popisovaného děláme, samozřejmě jsem našla i něco, co děláme jinak a co bych chtěla změnit, či nechat tak, jak je.
Hodně lidí si myslí, že praktiky popisované v knize nelze aplikovat v naší současné evropské společnosti. Já, díky mému muži a jeho rodině vím, že to v 99% případů uplatňovat lze.
Na českém trhu je samozřejmě k dostání mnoho knih, které se věnují přirozenému těhotenství, porodu a "jinému" stylu výchovy, než jaký praktikovala generace našich matek. Určitě stojí za přečtení alespoň některé z nich.

Tento blog bude plný mých postřehů o těhotenství, porodu, mateřství a výchově malých dětí v Tibetu. Čerpat budu z vlastních zkušeností při návštěvě manželovy rodiny, z "hlášek" mého muže, který má na spoustu věcí v naší "vyspělé" společnosti zdravý názor, budu se ptát tchyně na další a další věci, které mě zajímají, na které přijde řeč a na které přijde v životě čas. Zatím třeba nemám vlastní zkušenost, tedy ani moc nevím, například o tzv. období vzdoru. V této chvíli si myslím, že je toto období důsledek naší společnosti a nemyslím si, že v Tibetu toto období mají.

Zároveň nemám moc ráda škatulkování a pojmenovávání. Období toto a období tamto, slovíčkaření jako "odstavení" či "příkrmy", "bezplenková metoda" atd. atd. V naší společnosti se už bohužel stalo zvykem, že všechno musí mít jméno, škatulku a zařazení. Dobrá, pro lepší orientaci českých čtenářů budu tyto věci používat, přestože občas možná udělám chybu.

Mimojiné budu psát samozřejmě svoje názory a příklady z vlastního stylu mateřství a výchovy. Někdo bude souhlasit, někdo ne. Naštěstí žijeme ve svobodné společnosti, kde si každý může dělat svoje, samozřejmě v rámci slušnosti, poctivosti a především s nejlepším svědomím a vědomím a láskou k vlastním dětem. Pokud se některé matky k těhotentství a mateřství staví jinak, dělají tak určitě také v nejlepší dobré víře a mohou se mnou nesouhlasit, stejně jako já mohu nesouhlasit s nimi.

Hlavně si teda myslím, že my to tu všechno hrozně hrotíme. Ať už "klasický" matky, který řeší, který plastový plínky, který plastový dudel a která postýlka s mřížema jsou nejlepší. Nebo který látkovky, který šátek, správná ergonomická pozice v šátku, správná pozice při kojení atd. atd. Všechno by mělo být asi s rozumem.

Jsem zároveň nesmírně vděčná, že mám zdroj informací v ženě, která není zblblá radama, knihama a poučkama od "vzdělaných" lidí, většinou chlapů bez vagíny, co radí a píšou knihy českým ženám. Milionkrát radši si zajdu pro radu k tibetské babičce, nebo k české sousedce s pěti doma narozenými a vychovanými dětmi, než se jednou podívat do knihy od bezdětného chlapa.

Na závěr prosím o shovívavost co se gramatiky týče. Nikdo nejsme dokonalý a tak i já určitě občas dělám chyby. To samé může platit i o životě či výchově :)

Tento blog je provázaný s FB stránkou Matka v Tibetu. Otázky, které byste se rády zeptaly tibetské babičky jsou vítány a budou zodpovězeny v co nejkratší době.

Kam dál