Zuby a sladkosti

15. ledna 2018 v 16:39 |  Seznam článků
Od kdy čistít dětem zuby?

Od kdy si čistí děti (=LIDI) zuby?

A odkdy si lidi čistí zuby, historicky?

Neznám odpověď ani na jednu z těchto otázek. Můžu odpovědět jen za svého syna....
Vlastně nemůžu odpovědět ani za sebe :D

A jak to mají v Tibetu?

Náš syn měl asi od půl roku do roka jeden dětský gumový kartáček. Ve vlaku nám na zem spadl nepočitatelněkrát :D
Samozřejmě celou tu dobu neplnil svůj prvotní účel ani náhodou. V půl roce to byl účel cumlací a kousací, v roce s námi stál večer v koupelně a byl moooc rád, že má stejnou špachtli v puse, jako jeho rodiče :)
A ne, v Tibetu to takhle nemají :)

Existuje spousta teorií (v ČR), jak na to. Kdy jít poprvé k zubaři, kdy začít zuby čistit, kdy nechat dítě zuby čistit samo,....Kdy ho to doopravdy naučit a kdy ho nechat jít do koupelny samotné.
Upřímně, neznám ty teorie.

Dnes tedy jen stručně k tibetské praxi, která je docela jiná, než na co jsme zvyklí. Ať zase koukneme za naše obzory.

Můj muž si zuby poprvé čistil v 11 letech. Dokud se mnou nezačal žít, čistil si zuby téměř jednou denně, často dvakrát, třikrát do týdne.
A výsledek?
Zářivě bílé zuby bez jediného kazu. Každý, koho potká ho posílá dělat reklamu na zubní pasty :)

Zuby si občas začal čistit, když šel do školy do Číny a hlídači na intru mu řekli, ať to dělá. Od té doby, co spolu bydlíme, si čistí zuby tak nějak denně. Od té doby, co si čistíme zuby se synem, předstírá, že si čistí zuby i večer, což dřív nikdy nedělal.

Minule mě bolela osmička a po dlouhém vysvětlení a desátém přepočítání zubů můj muž zjistil, že má všechny čtyři osmičky.
Všechny vyrostly bez problémů a nikdy "nezlobily".
Nutno podotknout, že můj muž má opravdu velkou pusu :O

Z výše napsaného ještě chci vypíchnout to, že se nikdy o obsah své pusy nezajímal. Nikoho v Tibetu zuby nezajímají. Dokud v 50 letech sem tam nezlobí. Nikdo neřeší moudráky, stoličky, špičáky.
Nikdo nechodí k zubaři.
Nikdo nezná české otázky typu "Tak kolik už má miminko zubů?"
Když zub začne bolet, většinou se snaží TO VYDRŽET.
Když to nejde vydržet, jede se do města a v nemocnici se to dál řeší. Dnes většinou "opíchnutím", nebo vytrhnutím.

Rozhodně nechci nikoho nabádat k nečištění zubů.
U nás doma máme pravidlo. Resp. můj muž a syn mají pravidlo.
Když se přes den jedlo něco "blee" nebo "mňam", večer se čistí.
Ve dny, kdy jíme normální snídani, doma oběd a doma večeři, sem tam nějaké jablko nebo mrkev,.... syn s námi sice ráno a večer okusuje kartáček, ale do větších výkonů ho nenutíme.
Když jedeme na víkend k babičce, večer se snažím zuby vydrhnout, jak to jen jde.

Jednoduše řečeno, když se jedlo něco, co by mohlo z dlouhodobého hlediska zuby ohrozit, večer je pečlivě vyčistíme. Jinak manžel buď vůbec, nebo syn tak trochu pokouše kartáček. V Tibetu můj muž má kartáček někde, kdesi, a nachází ho velmi zřídka. Syn má stejné pravidlo, jako v ČR, ale kartáček také používá sporadicky (minimum blee a mňam)...

Netvrdím, že by si z nás někdo měl brát příklad.

V Tibetu, naše babička, si ještě do nedávna nečistila zuby vůbec. Teď si je občas čistí - doktor ji to řekl. Vyčistí si je tedy, když ji začnou bolet.. Většina Tibeťanů nad 40 let zubní kartáček snad ani nemá!
Třeba našeho tibetského dědu jsem nikdy s kartáčkem neviděla. Velmi pochybuji, že vůbec kartáček má...

Na jednu stranu, ještě do konce minulého století si myslím, že tento přístup v Tibetu vůbec nevadil. Jedlo se totiž vše domácí a vše "zdravé", vše "bio".
Tibetská strava byla ještě před 20 lety celkem jednoduchá. Základ po celou historii tvořilo obilí (mouka, pražená mouka, zrno, krupice, vločky,...), maso a trochu mléčné produkty (mléko, jogurt, máslo).
K tomu jednou za týden nějaká tráva natrhaná na loukách, třeba kopřivy a jiné trávy, které se připravují ve stylu špenátu nebo se přidávají do polévek, vývarů.
Sůl.
A od půlky minulého století bílý rafinovaný cukr. Dodnes tradičně (nebo aspoň déle, než bílý) také třtinový tmavý cukr. Cukr byl používaný velmi velmi velmi málo, většinou jen jako dekorace na náboženském oltáři nebo jen špetku do mléka.

Doba se mění a s ním i složení stravy. Bohužel v tomto ohledu ještě do Tibetu nepřišlo nic pozitivního.
Když to shrnu, tak od čínské okupace nepřišlo do Tibetu DOBRÉHO defacto NIC.
Jen samý nešvar.

Dnes je bílý cukr na každém kroku. Pouze bílý cukr. Třtinový se hledá velmi těžko. On se tedy hledal těžko vždycky, ale dřívě to byl jediný druh sladidla. Dnes je to jeden ze dvou druhů, kterého je prostě méně.
Bílý rafinovaný cukr je na každém kroku a v každé domácnosti se permanentně povalují pytlíky nového cukru z obchodu.

Posledních deset let byl ve znamení naprosté změny v přístupu k dětem a v nabídce sladkostí (pro děti) v obchodech.
Typický obchůdek na tibetské vesnici (průměrně 1 obchod na 10 domácností, nejsou nutné žádné papíry, povolení, daně,.... prostě si v obyváku vyskládám věci a kasíruju) prodává přibližně 10 položek. Cigarety, zapalovače, coca-cola (a podobné blee), baterky, instantní nudle, máslo do oltářních svící, vonné tyčky... A NEPŘEBERNÉ MNOŽSTVÍ SLADKÉHO (pro děti). Sladkosti většinou stojí něco málo v řádech haléřů, takže je NAPROSTO NORMÁLNÍ, že malé děti od 2, 3 let chodí do obchodu s drobnými a kupují si sladkosti.
Neomezeně.
Dospělí dnes dávají dětem drobné bez omezení a bez jakéhoholiv výchovného aspektu.

nejběžnější zboží v obchůdku na tibetském venkově


Proč pořád opakuji, že sladkosti jsou v Tibetu pro děti? Dospělí totiž sladké přirozeně nejí! Můj osobní názor je, že naše obliba cukroví, cukrovinek, bonbonů, čokoládek,..... je NAUČENÁ ZÁVISLOST. Tento názor byl řečen již v mnoha českých článcích, koukněte na google. A proto, ještě generace mého muže (tedy Tibeťani narození do začátku 90.let) přirozeně sladké nevyhledává, nejí, nemají sladké rádi a nesežerou tác cukroví na posezení!
Toto považuji za úúúúžasnou výhodu!
Ne z důvodu diet a čehosi, ale z důvodu zdravého životního stylu.

Když v Česku jdeme k babičkám, tetám,....znáte to. Stoly plné (vánočního) cukroví, dortíků, zákusků, čokoládek, bonbonků,...
Synovi se snažíme toto schovávat (odnášíme ze stolu). Pokud máme třeba (povinně) narozeninový dort, manžel si dvakrát kousne a zbytek (ach s donucením musím) sníst já (dvojitá porce zadarmo!).
Každému, kdo nás potká hned říkáme, že mně se zavděčí sladkým, manželovi masem (v různých podobách) a synovi ovocem :) (krkavčí rodiče!)

Odmítám totiž vybudovat synovi závislost na sladkém. Nechci, aby dopadl jako já. Můj sen je, aby naše děti byly jako můj muž - sladké je nebude vůbec zajímat a budou ho s nepředstíranou nechutí odmítat. NE! Opravdu ho o nic neokrádám, netrpí nedostatkem a ne, bílým cukrem oslazený ovocný čaj nebo pocukrované ovocné knedlíky opravdu nejsou stejné jako vzduch, bez kterého dozajista umře.

Zpět k tématu. Tibeťani v rozmezí 20-100 let prostě sladké nejí a ani nechtějí, nezajímá je. Jako byste Čechovi dali na stůl ústřice. Jeden z deseti si zobne, ale buďte si jistí, že to prostě zůstane na stole.

Generace od nového století je na tom bohužel jinak. Od malička jsou zvyklí na drobné peníze v kapsách a neomezený přístup k obchodům plných sladkostí. A taková čínská sladkost není ledajaká sladkost :D Myslíte, že v českých Brumících, kapsičkách a lentilkách je moc Éček, barviv, stabilizátorů, zahušťovadel, kypřidel a dalších mňamek? Dejte si čínskou mňamku! Třeba takový dort, který vám cukrář udělá před vašima očima na zakázku. Pokud tento dort dáte na louku a odejdete, buďte si jistí, že za rok tam bude stát v nezměněné podobě! Stejný tvar, barvy, kyprost, měkkost,....
A to jste ho viděli, jak ho cukrář tvořil! Není to žádný plast koupený v pytli! Je to dort určený k jídlu...

Loni jsme byli s babičkou u řeky a prali prádlo. Já, bábi a 1,5letý syn. Potkali jsme tam jinou rodinu - otec, matka a asi 4 letý kluk. Naivně jsem si myslela, jak si kluci budou hrát, plácat se ve vodě....
4 letý kluk vytahoval z kapsy jeden bonbon za druhým a vyloženě je jedl! Papírky samozřejmě házel kolem sebe na zem.
Na mě se styděl byť pohlédnout a na synka se styděl promluvit. Jeho rodiče ho pobízeli, ať se s ním skamarádí. Moje tibetština (a zvlášť její silné dialekty) není úplně dobrá, ale po asi pěti minutách přemlouvání přišel kluk k mému synkovi a dal mu bonbon! Nabádali ho k tomu rodiče? Nebo to bylo první, co ho napadlo, když mu rodiče řekli, ať se s ním skamarádi? Nevím.
Každopádně jsem hned bonbon zabavila (krkavčí matka!) a jednoduše vysvětlila, že na tohle je ještě malý.
Do minuty se chlapeček snažil o další sblížení!
Tentokrát mu rodiče dali papírový peníz a kluk ho dal tomu mému!
CO?!

Dnes vídám Tibeťany v mojí generaci (30-20?), že mají doma kartáček na zuby. Bohužel, nevedu anketu na téma "jak často si čistíte zuby", ale můj soukromý odhad je, že většina současných mladých Tibeťanů si čistí zuby většinou denně a to ráno.
Holky dnes i na vesnici tráví určitou část dopoledne malováním obličeje na svůj obličej a součástí toho obličeje jsou i zuby, které si nejspíš čistí.
Večer určitě ne...
U kluků mé generace si nejsem jistá....možná obden? Možná jednou týdně?

U dětí pod 15 si také nejsem jistá. Ale mám pocit, že se začíná razit pravidlo, aby si děti čistily zuby aspoň jednou denně, ráno. (Většina) dětí chodí do školy a na zdech chodeb, tam, kde v Česku máme nástěnky plné dětských obrázků, visí v Tibetu čínské vlajky, informace o čištění zubů, osobní hygieně a citáty čínských komunistů o úžasnosti komunismu.

Nejsem si jistá, zda čištění jednou denně dokáže zažehnat těch padesát milionů sladkostí, které denně projdou tibetskou dětskou pusou. Už slýchám zprávy z tibetských měst, kde je situace mnohem mnohem horší, než na vesnici.
Děti často dochází k zubařům a ještě časteji odchází s plombou.
Plomba jest pojem pro tibetské vesany neznámý. Pro tibetské měšťáky se stává denním chlebem.
I "naše" 12 letá neteř, která bydlí ve městě, už má své první zaplombované úlovky.

A ještě perlička na závěr. Pokud pojedete do Tibetu na výlet. Potkáte úsměvy na každém kroku :) Tibeťané se prostě usmívají :) Jsou šťastní :) Všimnete si, že některým se zuby doslova třpytí! U starších Tibeťanů totiž UŽ PO GENERACE frčí móda zlatých zubů :) Vytrhnu zdravý normální zub a nechám si udělat zlatý :) Jistá investice. Jisté dědictví dětem.
 

Romantické večeře bez dětí

19. prosince 2017 v 23:48 |  Seznam článků
  • Dnes mi známá řekla :"Naši mladý nám tu minule nechali na týden synka a jeli na dovolenou..." a "vy jste ještě od narození synka nebyli sami na večeři nebo v divadle?"

  • Jen položím otázku. V naší společnosti, kde si někteří myslí, že spokojené manželství neexistuje bez romantických večeří a dovolených ve dvou...se rozvádí 50% manželství.

  • V tradičních kulturách, kde se po narození dětí stávají tyto přirozenou součástí tlupy, nikdo neodkládá děti přibůzným, aby mohl mít večeři jen s partnerem, rozpadá se manželství minimum.

  • Můj muž řekl: "Manželství (/partnerství.....není nutné slovíčkařit na základě kusu papíru) se upevňuje společně zažitými a prožitými těžkými časy. Ne užíváním krátkých hezkých chvilek".

  • "Dneska (evropské) páry nepoznají chvilku nepohodlí, těžké časy a společnou náročnou práci. Proto se rozvádí. Ne proto, že spolu už rok nebyli na --romantické večeři--.

Tři magické roky

10. prosince 2017 v 0:19 |  Seznam článků
Do tří let!

Poslední dobou nad tím trochu přemýšlím.
Čím jsou třetí narozeniny tak magické?
Prosím o vlastní zkušenosti!

Od tří let není potřeba na drtivou většinu hraček bezpečnostní certifikáty. Proto na většině chrastítek a cumlátek najdete nápis "nevhodné pro děti do 3 let" a stejně to novorozenci koupíte páč tříleťák cumlátko nepotřebuje.

Ta magická formulka je jen krytí pro výrobce (Číňana), který to vyrobí z materiálu neznámého původu, nabarví barvou neznámého původu, odveze do Evropy, kde na to evropská firma nalepí evropskou cedulku a dodá do obchodu. "To je česká firma", slýchám dnes a denně. "Ok, ale mě zajímá kde se to vyrábí. Nezajímá mě, kde sedí ředitel firmy a sekretářka."

"Od tří let" vídám i drtivou většinu ručně vyráběných českých hraček. Vánoční trhy! Dřevěné hračky! Všude "od tří let". Vyřídit si certifikát umožňující cedulku "od 0 let" by dědulu, který v garáží vyřezává pár kousků měsíčně, zruinovalo.
Rozumný rodič ale ví, že 10 cm dřevěný vláček udělá radost i ročnímu nebo dvouletému prckovi.

Do tří let nesmí děti ořechy a houby! Protože ve dvou letech a 11 měsících by dozajista umřely, ale o měsíc dýl už v poho :)

Ořechy, že se udusí? Zaskočí jim! Nedaj to! No jasně, naše děti jsou přece dementi! A když jim dám ořech ve dvou a 3/4 letech, tak nebudou vědět co s tím. Ale když poprvé v životě uvidí ořech o pár týdnů později, budou prostě díky osvícení hned vědět co s tím a určitě se nikdy nezakuckají!
Já se dnes zakuckala při pití čaje a to mi bude brzy 30.... možná 3 a 30 souvisí....možná by lidi do 30 neměli pít čaj, jsou na to moc dementní...Náš syn může ořechy od momentu, kdy se pro to sám rozhodl....tuším chvíli po roce.

Houby? Špatně se tráví.
Takže po 36.měsíci, co máme střeva v pohybu, už to dají v poho? Houby se ale špatně tráví i dospělým....
Já už tomu nerozumím...

A spousta dalších věcí! Často absurdnosti.
Vím, že je vídám denně!
Jen se nad nima pousměju a jedu dál.

Na jaké další kousky jste kde narazili/narazily?

Zapadá do toho nějak školka?
Mateřská? Dříve 3 roky.
I dnes hodně učených knih tvrdí, že 3 roky jsou MAGICKÉ...jakýsi mezník.

Dítě se čím dál víc osamostatňuje od matky. Začíná hledat další vzory a učitele ve svém světě... Některé školky mají podmínky, že berou 3 leté, které už nepotřebují plenky.
Souvisí to všechno nějak?

Prostě se tu noc, kdy nám budou tři, odehraje něco magického.
Ráno budeme vědět, jak jíst ořechy, jak trávit houby, že nemáme ocucávat hračky určené dětem "od 3 let" bez certifikátu nezávadnosti a prostě budem samostatnější....

A pak přijde ta facka - období vzdoru!
Hej!
Já už umím jíst ořechy!
Já už umím pít z hrnku SÁM!
Já MŮŽU jíst houby a hrát si s tím autíčkem "od tří let"!

Je to taková parodie.

Do tří nesmíš, od tří musíš!

Naštěstí v Tibetu narozeniny neslaví. Teda, tradičně neslaví.

Ještě generace mého muže často ani neví, kdy narozky má. Můj muž je takový trochu extrém, neví totiž ani rok. Většina jeho vrstevníků neví jen měsíc nebo/a den. Rodné listy nemají a první úřední záznam o nich byl pořízen v momentě, kdy je rodiče šli přihlásit na základku. Ten den se na úřadě napsalo nějaké datum a to se s nimi potáhne až do smrti. Teda jen v úředních papírech. Narozky totiž nepotřebují slavit.

Jinak to má generace narozená 2000+. Některé děti se už narodily v nemocnici, ale i ty domácí, už sem tam narozky slaví.

Generace této dekády to má jasný jak facka. Oslavy v mekáči, narozeninové dorty z čínských pekáren (takový čínský dort to musí být mňamka! Dejte ho na měsíc ven na louku a po měsíci bude vypadat pořád stejně. Ať je zima, teplo, prší, sněží, chodí kolem krávy nebo mravenci, prostě nic!), hromady dárků v barevných balicích papírech a jako bonus papírová koruna s čínským nápisem "narozeninový král"!

Z extrému do extrému. Do takového nechutného čínsko-cosi extrému.

My doma slavíme drtivou většinu všech svátků obou kultur. V prosinci zapalujeme adventní věnec, mimojiné v prosinci proběhne i jeden tibetský svátek, kdy se v klášterech zapaluje 10 000 svící, my doma míváme desítky. Lunární Nový rok bývá v rozmezí leden-březen, většinou to vyjde na český Masopust. Po 40 dnech Velikonoce, čarodky, tibetské letní slavnosti, slavnosti sklizně, dožínky, Mikuláš,.... Pořád je co slavit! Narozky moc neřešíme, kytičku, pusu, hezký víkend. Syn je ještě malý a rád fouká svíčky ať jsou na stromku, poličce, oltáři nebo dortu.
Hlavně to zdravíčko!
 


Plenky včera a dnes

17. listopadu 2017 v 22:49 |  Seznam článků
Narodilo se miminko.
Bylo úúúplně celé nahaté!

Zabalily ho do hadru. A pak ještě jednoho. A ještě jednoho. Na hlavu mu daly čepičku. A zůstal s mámou v posteli. Ostatní ženy trochu uklidily pokoj a šly říct tatínkovi a případně starším dětem venku na dvoře.

Takhle nějak, velmi zjednodušeně, končí porody v Tibetu.

Celý příběh si nechám na jindy, sama jsem ještě nic takového osobně neviděla, a nechci psát nepravdy.

Miminko je po narození v dekách a "hadrech" nahaté. V posteli s mámou.

Nemá ani plenku.

Během prvních pár dní bývá hadr trochu černý, znáte to.
Hadr se vymění.
Když je trochu vlhký, tak se vymění.
Však kolik toho novorozeně načůrá?

Miminko během prvních pár dní dostane první oblečky, ale plenku pořád ne.
Však toho načůrá a nakaká pořád ....málo.

Bez plenky je miminko zhruba měsíc.
Měsíc také mladá matka nevychází ven ze dvora. Odpočívá doma, na dvoře. Postupně začne zase dělat jednoduché práce. Miminko je buď s ní, nebo s jinými lidmi v domě nebo leží někde poblíž, když se dělají ruční práce.

V Tibetu "6nedělí" trvá měsíc.
Po měsíci začnou chodit víc návštěvy, matka začne s miminkem chodit ven do vsi.

Zhruba v měsíci začne miminko dostávat plenky.
Jde o další hadr, který se promotá mezi nohama a případně přebalí igelitem.
I naše maminky to pamatují.
Okraje se buď nějak zastrčí, zamotají, při nejhorším má každá Tibeťanka u sebe vždy spínací špendlík (ten jsme v ČR používali i my).

A tak to jde dokud dítě nechodí.

Když děti začínají chodit, dá se jim jeden hadr zepředu dozadu tak, aby čouhal z gatí nahoru. Kolem gatí se převáže pásek, aby plenka držela.

Kdykoli je třeba vyměnit, tak se vymění.

A jakmile dítě začne vnímat "rozkazy", tak se mu donekonečna opakuje, ať si na potřeby říká, ať si sundá gatě, ať přiběhne a křičí o pomoc.
Některé děti se počůrávají ve třech letech a -------- svět se nezbořil! A ty děti se to pak naučily a gatě mají čisté.



V Tibetu se pere v ruce, většinou v ledovém (či ledovcovém) potoce nebo rybníce. Dnes se hodně používají chemické prací prášky, které by neměly přijít do kontaktu s rukama....a už vůbec ne s dětskou pokožkou...My používám žlučové mýdlo.

V Tibetu je velmi, velmi suchý vzduch a 360 dní v roce svítí slunce, i v zimě se běloši spálí za 5 minut.
Hadry/plenky schnou rychle.

My do Tibetu jezdíme s 20 českými čtvercovkami, 3 PUL kalhotkami a dvěma All in one českými plenkami.
Jednou se nám stalo, že při letních monzumech nestíhaly čtvercovky schnout....Chyba byla v tom, že jsme je prali ve várkách. Kdyby jsme v ruce přemáchli právě použitou, nebyl by samozřejmě problém. V období dešťů je vzduch hodně vlhký. Když ale přestane pršet, do hodiny je betonová veranda suchá, jako by se nic nestalo.

Naši výbavu chválí nejen rodina, ale všechny ženy, které při návštěvě zahlédnou bílé čtverce na prádelní šňůře....nutno říct, že naše zářivě bílé čtverce nejsou zářivé a ani ne bílé. Ve vesnici už ale celkem zdomácněla hláška "Naše nové oblečení je špinavější, než jejich staré", myšleno tím moje. V Česku bych byla asi za prase, ale v Tibetu jsem nejčistčí stvoření, co kdy kdo viděl. A náš syn je nejčistčí dítě, které kdo kdy viděl...

V části Tibetu, kde se vyskytujeme nejčastěji, jsou písčité pouště a celkově suché podnebí, prostě prospívající prachu. Ještě nikdy jsem nevytírala podlahu tolikrát (bezvýsledně), jako tady. (Po 3 letech už jsem si zvykla a vytírám 2x za rok jako ostatní).

Plenky dnes?
Dnes dostávají mladé Tibeťanky do výbavy čínské "rozstřižené" gatě. Jde o to, že jakékoliv gaťky, dupačky, atd. jsou od pupíku až po "ocas" (prostě konec "čárky") nesešité. Nutno říct, že v Tibetu neexistují bodýčka.
No a takto "děravé" oblečení je dnes v obchodech standard. My se sice nepokoušeli nic kupovat, oblečení jsme si dovezli své, ale podle toho, co vidíme na ostatních dětech a toho, co jsme dostali jako dárky, opravdu v Tibetu otevřený rozkrok platí za normu.

My s tím úplně nesouhlasíme....resp. když vídám roční holčičky, jak s naprosto holým spodkem sedí na špinavé zemi, ...
Jde o to, že tyto díry v rozkroku nejsou v Tibetu tradiční. Za druhé, současné prostředí také není "tradiční". Kdyby se děti pohybovaly v prachu, hlíně, asi možná ok.... Ale dnes jsou tibetské vesnice plné vajglů, střepů plastu, skla, různého nepřírodního prachu a špíny, různých olejů do aut, dalších chemických tekutin a dalších odpadků.

Další věc, kterou se Tibeťané učí, jsou plastové plenky.
Čínské plastové (alibisticky papírové!) plenky jsem nikdy nezkoumala, ale předpokládám, že složení bude ještě o stupeň horší, než ty evropské (s kterými také nemám moc zkušenosti). Nemluvě o použitých chemikáliích a poločasu rozkladu.

Tibeťani, jako se všemi chemickými odpadky, nemají vůbec ponětí o tom, jak a kdy se má něco rozložit a tak tibetské zahrady, ulice, pangejty, suché záchody, pole, louky a hory začínají pokrývat zářivě bělené plastové plenky.

Jsem na poli, dítě má plnou plenku, sundám hodim za sebe a jdu dál pracovat na poli. Jasný jak facka, ne?

Jednou jsem byla svědkem dne, kdy 1,5leté dítě mělo celý den průjem. Celý den se mu měnily roztržené gatě a celý den nemělo jedinou plenku. Prostě stálo u lavičky a najednou na celé noze,.... Tak se převléklo a za hodinu zase, a zase a zase. Oblečení se průběžně máchalo ve vodě a věšelo na šňůry.

V Tibetu děti neznají opruzeniny!
Je to snad tím podnebím? Suchým? Nevím. Každopádně.....i když jsme třeba hodili počůranou plenku do kyble, za dvě hodiny byla suchá jak papír.....Takže ani zadek se nestíhá moc zapařit. Asi...

Tenhle článek nemá tvrdit, co je lepší a co je horší. Prostě jen srovnání. Tibetské podnebí si sem stejně nedostaneme. Například už několik let vysvětluju muži, že vlhké věci se tady musí pověsit, usušit,....jinak smrdí a plesniví. Není na to prostě zvyklý a nemá tu zkušenost, protože v Tibetu každá vlhkost sama uschne a plíseň, plesnivé zdi, neznají.

Asi 70cm široká x 50cm vysoká krabice, jakožto dárkové balení pro novorozeňata (paní sousedka zapomněla, že jsme přijeli s půlročním miminem).

Gatě s halenkou

Ony gatě! V obchodě jsou gatě spíchnuty jednoduchým stehem a každý si je má doma rozpárat podle návodu. Na této fotce je i vidět, že tam, kde by vzniklá díra měla končit, je šev, takže se párání nerozjede úplně... (až ke krku :D)

Více o otevřených gatích v angličtině na wiki a případně google pro víc obrázků

Plenky

8. listopadu 2017 v 21:20
Hodně z vás se ptá na plenky a odplenkování v Tibetu.... Už jsem se doptala na základní informace, detaily ještě zjistím.
Jako nejdůležitější informaci současné tibetské situace považuji, když nám rodina i přátelé neustále opakují, jak super plenky máme my!!!
Používáme obyč české čtvercovky a na to PUL kalhotky se zvířátky. Pereme v Tibetu v ruce, žlučové mýdlo z DM drogerie za 17kč si našlo své pevné místo v kufrech při balení :)
Na tibetském sluníčku suché za půl hodinky a krásně vybělené :)
Takže ne vždy je nutno se inspirovat z minulosti :) Dnešní situace (v Evropě) nabízí mnoho skvělých řešení.
Co se odplenkování týče, opakovat, opakovat, opakovat. Však se ještě nestalo, že by někdo čůral v pubertě.
Detaily brzy :)

HA a tibetské postele

4. listopadu 2017 v 23:11 |  Seznam článků
Loni jsem četla na internetu článek, kde se psalo, kolik % českých žen používá dlouhodobě HA. Bylo to nějaké šíleně vysoké číslo, tuším 60% žen ve věku 15-45 let?
Nepamatuju si přesně, ale bylo to moc.

Když jsem článek citovala svému muži - Tibeťanovi -, velmi stručně odpověděl.
"Já myslel, že tohle je lék pro nějaký nízký holky. Prostitutky a tak. To používají i -normální- ženský?"

Tuto reakce jsem si opět vzala jako 'vzor'. Jak moc je naše společnost zpracovaná reklamou, trhem, propagací a zájmem těch, kteří by o nás měli pečovat (gynekologové)? A bereme HA jako něco "normálního", nebo jednu z možných variant???

A jak moc to přijde "přírodnímu" člověku absurdní?

Zprávy, že HA se prostřednictvím moče dostává do vody, která se v čističkách nevyčistí, tu vodu potom pijeme my, ryby,....pak je vlastně všude. Z chlapů se pomalu stávaj holky,.....tohle už jsem zaslechla mockrát. Ale NIC se neděje!? A ty ženy to pořád jí?

Zamyslím-li se. V Evropě je pravděpodobně HA pro slečny a ženy normální možností. Ne-li právě onou součástí mnoha let života.

Toto sice není nejběžnější konverzační téma na cestách, ale odhadem předpokládám, že Evropou a Severní Amerikou to končí.Dnes množství států chce dosáhnout na blahobyt našich končin. Zdalipak se do našich pekel řítí i rady tamních gynekologů? Byznys je přece byznys a je lepší prodat chemii, než vysvětlit, jak funguje žena a jak s tím zacházet. Případně naučit muže úctě a respektu k ženám....

Můj muž nadále konstatoval, že dobrý, zodpovědný a milující muž by svoji ženu nikdy nenechal se podobnou **** ládovat.

A přece - hádám, že často je to muž, který nabádá manželku, aby si nechala něco napsat, ať si ON může užít sex bez plastu a nezávazně. Ať tu "práci" s tím má ona. Vždyť to nic není, každý den malilinkatou kulatou věcičku. Mňam.

V Tibetu, předpokládám, HA neznají. Věřím, že ani generace současných 30níků ne.
Nemůžu s jistotou tvrdit, co znají dvacetiletí, přece jen, život se v Tibetu otřásá v základech díky bouřlivému rozvoji a změně všeho. I když,... toto téma je velmi intimní a intimní věci se v Tibetu pořád ještě moc nešíří a nemění. Myslím, že je to dobře. Snad, až se informace a propagace HA dostane k tibetským puberťačkám, dostane se k nim i pravda o vlivu na zdravotní změny a možné celoživotní následky.

V Česku jsem se tento týden dostala do skupiny žen, se kterými jsme sdílely určité příběhy. Ženy, převážně ve věku 25-40, mnoho z nich užívalo HA několik let a po vysazení a pokusu o těhotenství se buď dlouho nedařilo nebo po nečekaném úspěchu brzy zase potratily....

Ano, toto se může stát, stávalo se to vždy, stává se to a stávat se to bude všem možným ženám, nezávisle na tom, co kdy do sebe cpaly. Ale není to šílené? Takhle podobné příběhy? A LÉKAŘI to neustále nabízí 15letým holkám proti akné? Není následná daň trochu neúměrná za pár pupínků v pubertě?

Ještě na přelomu tisíciletí byl sex v Tibetu pouze k tvorbě potomků. Manžel mi řekl, že jeho rodiče sex určitě nikdy neměli k potěšení. Je pravda, že jeho rodiče vyrůstali a žili v době, kdy na "zábavu" nebyl čas ani pomyšlení. Okupace, válka, hladomor, genocida a do 80.let táhnoucí se téměř válečný stav nedává nikomu moc čas na zábavu. Od 90.let nastalo jisté uvolnění, ale lidé si pamatují hodně a tato část "kultury" se určitě nezmění jen tak.

Mladší generace už ale historii moc neřeší a žije v "blahobytu", v moderním světě, v domech s elektřinou a splachovacím záchodem, aspoň ve městech. Na vesnicích mají dodnes záchody suché:)

Hádám, že i životní styl městských holek se bude rapidně měnit. Už dnes je situace o milion stupňů a milion procent jinde, než co zažili jejich rodiče.
V 90. letech se desetiletí kluci dívali na porno a holky v 15 nevěděly, proč krvácí. Kluci v 15 skočili na holku, aby vyzkoušeli, co viděli na videu, a ta se pak divila, že jí roste břicho. Informovanost v některých končinách Tibetu, a jiných částech planety, zdaleka není tak růžová. V Tibetu předpokládám je "výuka" o sexualitě na stejné úrovni, jako před zmíněnými 20 lety.
______________________________
V Tibetu HA na vesnicích určitě neznají, protože neznají gynekology. Neexistuje preventivní (imho až zbytečná) péče. Tibeťané a Tibeťanky jsou zdravý národ. Žijí v náročných životních podmínkách, kde dodnes přežívají jen "ti nejsilnější", slabé kusy se dospělosti a rozmnožení nedožijí.

Lékaři pracují pouze v rámci nemocnice, pokud by žena v Tibetu (znala) a chtěla napsat HA, musela by do nemocnice, vysvětlit lékaři co chce, a potom samozřejmě zaplatit. Zdravotní pojištění neexistuje, takže by se jednalo o vyšší částky, než jaké známe my.
Nemyslím si, že by v Tibetu na vesnici byl někdo tak blbý, aby si HA nechával napsat. Ve městech se možná časem nějaké případy najdou. Děti jsou zpracovány televizí, internetem a "moderním" světem...
________________________________
Většina vesnických dospívajících ale pořád vede celkem tradiční způsob....námluv. Kluci možná mají nakoukáno hodně videí, ale tu "pravou" pomalu balí, až jsou následně oficiálně představeni rodičům. Když rodiče obou mladých souhlasí, můžou spolu mladí začít žít. Nebo mít svatbu a začít spolu žít. Svatba ale není podmínkou. Důležité je, aby se měli rádi, pracovali spolu na poli nebo u dobytka a podrželi se v těžkých chvílích.

Společné spaní? (již dříve zmíněno v některém ze starších článků, tuším zde...)
Ve stanu se spalo a spí v jedné posteli se všemi, i 3 generace na jednom prostoru. A světe div se, dětí mají jako smetí. Takže takové ty české argumenty, že když si do postele vezmu své 2 leté dítě, tak nikdy nesplodíme další, jsou trochu mimo mísu. Dřív se i u nás spalo pohromadě a dětí bývalo víc než 10 v rodině.

V Severním Tibetu mají dodnes tradičně dlouhou postel odezdi-kezdi. Třeba 2x4 nebo 2x6 metrů. Taktéž zde spí celá rodina, ale v současnosti už prarodiče spí v jedné místnosti a mladí manželé s dětmi v jiné.



Tři ukázky postelí v Severním Tibetu

U "nás" ve Středním Tibetu se v domech táhnou 90 cm gauče/postele podél zdí, takže ani manželé spolu nespí. Museli by si sťuknout dvě postele k sobě. V létě se občas spává na střeše. Není žádné extra horko, ale je hezky, podobně, jako v Česku. A je to hezké :) Staří často spávají venku na samostatných postelích téměř celý rok. Třeba jen od listopadu do března spávají v "jídelně" (můj pracovní název samostatně stojící místnosti na dvoře, kde jsou celoročně otevřené dveře. Kamna zde sice jsou, ale nevyhřejí ani ň).

Typické uspořádání postelí na většině území Tibetu, toto konkrétně na Východě. Přes den gauče, v noci postele.


Mladší páry, od 30 dolů, už okoukali západní zvyky a pořizují si velkou manželskou postel.

Společné spaní s dětmi je samozřejmost.
Takže i když spolu manželé spí na jedné posteli málo, nejmenší dítě vždy spí s matkou a starší děti s dalšími členy rodiny.


Sama jsem HA měla jednou v pubertě předepsanou (moje maminka se mnou měla dobré úmysly), zkusila jsem pár dní, a když jsem přestala "stíhat", tak se na to vyprdla. Tedy sumasumárum méně než měsíc.
A můj muž?
"I TY?"
Ví, že moje dospívání bylo divoké, ale tato informace ho šokovala asi nejvíc....že jsem klesla tak nízko by ho nenapadlo.

A co my? A co naši manželé?

Létání s miminky

16. října 2017 v 22:53 |  Seznam článků
Jako mnoho jiných, ráda cestuji. Chci projet celý svět, jako hodně jiných, abych nakonec zjistila, že to, co hledám, najdu doma. Ale i tak je hezké se podívat, jak to funguje jinde.
A pak to přijde, najdete si partnera či partnerku, založíte rodinu. Každý trochu jinak, ale většinou se jednou dopracujeme k tomu, mít děti. Babičky většinou tvrdí, že teď je s cestováním konec, mladí dobrodruzi říkají ne ne, nic mne nezastaví!
Asi je třeba všeho s mírou, zvýšit opatrnost, víc brát v úvahu různé možnosti nebezpečí a zajistit o malilinko vyšší komfort, aspoň co se spacáku týče.

Všeobecně při cestování s miminky a malými dětmi volíme pomalé cestování, které vypadá tak, že máme jeden den na přesun o desítky kilometrů a dva až tři dny zůstaneme na jednom místě. Děti jsou jako houby, nasávají, nasávají a nasávají! Pro ně je všechno nové, neokoukané a potřebují všechno vyzkoušet. Nám připadá třetí den v jednom městě už trochu nudný, pro dítě nebude nudná ani vteřina.

Máme zkušenosti s dlouhými lety, vícero přestupy, ale i pár krátkých letů. Někteří rodiče se chlubí, že jejich dvouleté dítě už letělo stokrát. Nemyslím si, že je to nutné, zvláště v ohledu k přírodě. My létáme spíš z praktických důvodů - přesun za rodinou nebo přesun po Evropě do vzdálenější země, když si z časových důvodů nemůžeme dovolit jet po zemi.

Letenka
Miminka do dvou let mají letenku téměř zadarmo, cena se pohybuje okolo 10% ceny dospělého. Některé společnosti nabízí i zvýhodněné ceny pro děti do 12 let, většinou ale už děti po druhých narozeninách platí stejnou cenu, jako rodiče. Jde totiž o to, že miminko nemá vlastní sedadlo, má nižší limit pro váhu zavazadla a nevztahuje se na něj možnost příručního zavazadla. Miminko sedí/leží na klíně rodiče. ... Tedy aspoň taková byla původní myšlenka. Všichni víme, že chodící dítě neposedí déle, než minutu.

Příruční zavazadlo - JÍDLO A PITÍ
I když bývá počet malých tašek a batůžků omezen, ještě se nám nestalo, že by nás kvůli pěti taškám ve dvou dospělých a miminu zastavili.
V jednom míváme důležité věci - pasy, peněženky, telefony, nabíječky, počítač, časopis....ztratíme-li, ztratíme všechno :)

Další bývá oblečení na dítě. Náhradní trika, mikinu na noc, několikatery gatě, čepici, záleží kdy a kam letíte a odkud. A pokud jste fanatici jako my, používáte látkové plenky i při 10hodinových letech. Samozřejmě, že kvůli těmto dlouhým letům jsme pořídili i bio rozložitelné papírové plenky. Náš syn mívá navíc v letadlech průjem, takže s "plastovkou" odpadá praní plen v mezičasech na přestupy (ach, Helsinki!...).

Další velký batoh je plný jídla. Jídlo většinou zabere ještě alespoň jednu nebo dvě igelitky. Záleží, kam a jak dlouho letíme. Do letadel se už pár let nesmí brát tekutiny, ALE! V případě, že máte miminko, nebo malé děti, můžete brát dětská jídla. Jednou jsme měli v zavařovací sklenici výborný domácí hovězí vývar. Jinak vlastně tekutiny nebereme.
Bereme s sebou dvě až tři prázdné plastové lahve, které po projití kontrolou naplníme až uvnitř letiště. Dnes snad na všech letištích mají pitnou vodu v automatech vedle "gejtu". Takže pokud také ve frontě na kontrolu rychle dopíjíte matonku, určitě si flašku nechte!
Když jsem byla (viditelně) těhotná, ale i potom s malým dítětem, vždy během letu chodím dozadu do "kuchyňky", kde letušky připravují občerstvení. Buď si sama dolévám vlastní prázdnou lahev nebo rovnou beru nenačatou lahev z místních zásob. Však proč by jinak letenka stála 10 000?

Kromě prázdných flašek na letiště pašujeme ještě jablka, hrušky, mrkve, okurky, banány, pomeranče, kedlubny, rajčata,.....buchty, řízky, vařené brambory, vařená vejce, vařené maso,....mám pocit, že fantazii se meze nekladou.
Můj muž jednou letěl z Tibetu do Čech přes Saudskou Arábii a jeho maminka mu nabalila asi kilo vařeného vepřového, které si dal k obědu při čekání na přestup. Při kontrole se nás na jídlo v taškách ještě nikdy nikdo neptal a kdyby ano, máme přece dítě! Nebude jíst ty fujtajbly, co rozdávají v letadle.

Aby let nebolel
Za základní pro létání s malými miminky aspoň do dvou let považuji kojit při vzletu, přistání a vlastně kdykoli během letu! Malá miminka, přestože jsou s maminkou, neví, co se děje a necítí se dobře. Především jde o tlak v uších, neustálé zvuky motoru, cizí vůně, turbulence a prostě celkově jinou situaci, než na jaké je zvyklé.
Kojení, stejně jako žvýkání u dospělých, pomáhá vyrovnávat tlak v uších. Kojení navíc dává dítěti pocit bezpečí, ale to je známá informace. Nejlepší je naprogramovat si dítě tak, aby při vzletu usnulo. Pro dvouhodinový let na dovolenou do Španělska nebo Řecka ideální! Na letišti nasává vše nové, vzrušením nelze usnout. Při sezení v letadle a čekání na odlet si dá trochu mléka, které pomáhá při vzletu a další dvě hodiny si rodiče můžou užívat let. Když se dítě pět minut před přistáním vzbudí, ještě rádo si u maminky uleví od hučení v hlavě.

Považuji za celkem dobrý výkon, když jsem několikrát při celonočních letech téměř nespala, syn na klíně, triko vyhrnuté a já sotva zamhouřila oči. Následující ráno pokračujeme přestupem, kdy syn je vyspaný, celkem vyrovnaný s časovým posunem, ale já mám ještě 4 hodiny vydržet v sedě a bez možnosti usnout.

Bezpečnost především
Pokud letíte s miminem do dvou let, které nemá vlastní sedadlo, většinou dostanete speciální bezpečnostní pás, který navléknete očkem na ten svůj a poté zapnete kolem pasu miminku. Letušky vás budou honit hodinu před vzlétnutím, aby už bylo dítě připoutáno. Ano, letušky většinou ještě nemají vlastní děti, a neví, že malé děti se neustále hýbají!!!
Několikrát se nám stalo, že jsme tento pás nedostali. Je to fatální chyba, defacto porušení bezpečnostních pravidel. My bychom se měli sami připomenout! Ale neděláme to. Kdyby letadlo spadlo, stejně to máme asi všichni jistý.
Pro připoutání miminka platí stejná pravidla, jako pro dospělé. Při vzletu, přistání a turbulencích. Naše realita? Vlastně jen když syn pásy zkoumá a různě je zapíná a otevírá. Letušky sem tam projdou a kontrolují, ale těch deset sekund fingování se dá přežít.

Dětská postýlka
Společnosti poskytují možnost zapůjčení dětské postýlky pro miminka. Musíte si rezervovat sedadlo na začátku řady, u záchodů. Na stěnu před vámi se na panty přicvakne postýlka, která je do 70cm a 9kil miminka. Nám nestačila už na půlročního syna. Je fajn mít spoustu místa a postýlku, ale vzhledem k tomu, že sedíte hned u záchodů, dítě, ani vy, se nevyspíte. Při druhém letu jsme měli postýlku na zemi a byla plná hraček, jídla, letenek a plenek.

Do letadla si s sebou můžete vzít i autosedačku. Tuto zkušenost nemáme. Předpokládám, že se musí zaplatit plná cena letenky, protože sedačka zabírá jedno celé místo. Zároveň si nemyslím, že 10 hodin v sedačce je příjemné a navíc už bylo potvrzeno, že děti nemají v autosedačkách trávit víc času, než je nezbytně nutné, ze zdravotních důvodů.

Další doplňky
Minule s sebou měl syn motorku. Takovou tu plastovou motorku, kterých mají dnešní malé děti plné garáže. Ježdění na letištích a v uličkách letadla si moc užíval, lidé se na něj usmívali a někteří fotili bez dovolení. Podobné doplňky také považuji za velmi důležité. Dítěti jeho vlastní hračky usnadní náročné přesuny.

Při cestování s dětmi se na vás celkově lidé víc usmívají, víc se ptají, zda něco nepotřebujete a na malých vesnicích se rádi dají do řeči.

Očkování
Někteří čeští kamarádi se domnívají, že bez naočkovaného dítěte nelze opustit republiku, případně Evropu. Naopak. Nikoho na hranicích ani nenapadne se ptát na očkovací průkaz. Celosvětově jsou povinná, doporučená a volitelná očkování jiná, samozřejmě vždy s ohledem na místní situaci. Existuje několik málo vyjímek, kdy je očkování povinné. Jedná se o pár států, především afrických, které vyžadují jedno či dvě různá očkování při vstupu do země. Více či méně aktualizovaný seznam najdete zde: http://centrumcestovnimediciny.cz/povinna-a-doporucena-ockovani/ .
Drtivá většina očkování je doporučená. V té zemi je tato nemoc pravděpodobně rozšířená a není vyloučeno, že při cestování se s ní nesetkáte. Často jde o žloutenku, břišní tyfus nebo vzteklinu.
Pokud pojedu do Střední Afriky, asi nějaké to očkování zvážím, v Evropě či Severní Americe by mne tento poblém ani nenapadl.

Někdy se stane, že přestupujete nebo projíždíte zemí, kde jsou rozšířené různé nemoci. Očkovat nebo neočkovat je samozřejmě vždy na osobním uvážení. Pár hodin na "nebezpečném" území ale není vůbec důvod do sebe nebo do dítěte cpát spoustu chemie. Většinou stačí pečlivá osobní hygiena.

Jiné nemoci
Průjem míváme na cestách asi všichni. Většinou si jeden den odpočineme a moc to neřešíme. U dětí se ale průjem může změnit ve vážný problém, dokonce i doma. Při této "nemoci" totiž tělo velmi rychle a snadno ztrácí množství vody a díky problémům s příjmem potravy nemůže dostávat potřebné živiny. U dětí, které jsou malé a potřebují jídla i vody dostatek, nelze toto podceňovat. Jde především o děti, které ještě neumí mluvit, či mluví jen málo, takže nedokážou přesně popsat, co potřebují.

Nemoci a nehody mohou nás i naše děti potkat kdykoli a kdekoli. Nejen v Andách, Bangladéši nebo na Sibiři. Nemyslím si, že kvůli falešnému pocitu bezpečí je nutné zůstávat s miminkem či malým dítětem pouze na naší vesnici.

Jako základní pro létání s dětmi považuji kojení, pro větší děti spoustu vlastního jídla a pití (prázdné lahve). Je skvělé, když se děti cítí bezpečně s rodiči a zároveň mají možnost objevovat svět.

Děti se neváží!!!

24. září 2017 v 16:05 |  Seznam článků
3456g 51cm, 14:14... a podobná spousta čísel. Taky je znáte, že? Kdyby ne z vlastního (dom) porodu, určitě vám je oznamuje každý, kdo má nového potomka.

Hm....říkám já, protože gramy a centimetry nepovažuji za důležité.

Co mě na tomhle fascinuje a připadá mi neuvěřitelně absurdní je, že těmto číslům dáváme důležitost a doslova je oznamujeme jako první po porodu! Maminkám, tatínkům, babičkám, dědečkům i sousedům!

Proč se tato čísla stala důležitá?

Proč se u nás stala tato čísla důležitá?

V tradičně fungujících společnostech, jakou je například Tibet, tato čísla nejen, že nikoho nezajímají, ale ani je nikdo nezná!

Proč taky? Opět upozorňuji, že nejde o řečnickou otázku, Vždy na své úvahy opravdu hledám odpověď.

Proč jsou tato čísla v Česku, případně Evropě, tak důležitá?
Co nám řeknou do života? Co nám přinesou? Co nám dají? Jak ovlivní náš život?
Nijak!

Podle mého názoru, nijak!
Jediné co, tak dávají lékařům do ruky další zbraň, kterou můžou strašit novopečené nebo i několikanásobné matky. Když nepřibere 10 gramů, tak vás nepustíme domů!
Ha!
A máte to!
Co je to za pitomost? Pokud je dítě zdravé, matka zdravá, dítě pije bez problému, tak co jako?

Hlídáme každý gram. Některé matky si z toho v prvních měsících mateřství udělají koníček. Váží každý den. Před kojením, po kojení, před a po čůrání....
A konverzační téma! Kolik jste přibrali? Od včerejška 23gramů! Wow, my jen 19gramů! Tak ahoj zítra zase na písečku....

Nejsou z nás tak trochu magoři?

Místo, abychom se starali o psychickou a fyzickou pohodu miminek a maminek, řešíme něco tak irelevantního jako jsou gramy?

V Tibetu i dnes drtivá většina dětí zná svoji výšku a váhu poprvé kolem 12.roku. Tehdy se totiž přechází na "middle" školu, nižší střední, a ty bývají většinou ve městech. Při nástupu se nováčci zváží a změří. Totéž se opakuje při postupu na střední a vysokou.
Tedy, pokud na ty školy jdete. Stále platí, že mnoho dětí do školy nejde vůbec, nebo jen to nutné - pár let základky.
Trochu jiné to samozřejmě mají dnes tibetští měšťáci. Hodně se jich rodí v nemocnicích, kde je taky zváží a změří. Nepřikládá se tomu ale žádná důležitost. Doma se neváží a preventivní prohlídky neexistují. Aspoň na vesnicích 100% ne. Ve městech možná někdo někam jednou po šestinedělí zajde. Tím to ale opět hasne.

My už jsme si zvykli na neustálou kontrolu a vypěstovali jsme si zvyk sebekontroly. Ve všem. A začíná to vlastně tímto. Hlídáme váhu a výšku. Kdykoli. Od narození až po "hubnutí do plavek" na prahu důchodového věku. To pak hlídáme tlak.
Pořád všechno kontrolujeme, měříme, přeměřujeme, zapisujeme, zaznamenáváme.

A co hůř - přikládáme tomu důležitost...

Když nám syna po několika týdnech vážil český pediatr na preventivce, oznámili jsme číslo rodině v Tibetu.
Jejich reakce byla naprosto úžasná a já se mohu jen inspirovat!
"Syn má 5 kilo"
"Jak to víte? Vy jste ho vážili? Vy jste vážili dítě? Děti se neváží! Váží se brambory!"
A přestože tento blog pravděpodobně čtou spíše lidé, co neváží svá miminka každý den, řekněte i ostatním - děti se neváží! Váží se brambory!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Kojení na požádání

14. září 2017 v 22:41 |  Seznam článků
I já to propaguji, i já to dělám, i já se k tomu vyjádřím.

Kojení na požádání, tedy nehledě na to, co matka dělá, prostě vytáhne prso a dítě si dá, co hrdlo ráčí.

Do jedné diskuze na FB jsem napsala:
"Do roku a 3/4 jsme to tak měli a všem jsem to propagovala, souhlasím s kojením na požádání a podporuji každou ženu až do úplného odstavení dítěte, tedy třeba ve 3, 4 letech!

Ale bohužel žijeme jindy a jinde, než ženy, které takto kojily své děti dříve, či stále toto praktikují v jiných kulturách.

Já mám největší problém s tím, že značnou část dne jsme se synem sami. Ne zavření doma, ale i když jdeme do města nebo do lesa, když cestujeme k prarodičům nebo kamarádům, když prší a jsme tedy doma (dnes), jsem většinu času s ním já sama, tedy "mlíčko".

Syn samozřejmě často využije příležitosti a když se mi nechce, nebo měl před chvílí, nebo za deset minut bude oběd, nebo... (doplňte si z vlastní zkušenosti), tak se vzteká, takže dám. A pak samozřejmě nejí oběd.

Toto je důvod, proč v roce a cca 10 měsících začínám opravdu někdy odmítat, především před obědem nebo půl hodiny po snídani.

Jiné kultury, i česká kotlina ještě před třemi generacemi, to měli jinak, podle mého lépe. Lidé žili v komunitách, žili spolu a otcové netrávili 10 a více hodin denně pryč od rodiny. A nejen otcové, babičky, dědečkové, strýcové a tety, bratranci, sestřenice a vlastní sourozenci.

Mám zkušenost z jiné kultury, kde dodnes kojí na požádání do úplného samoodstavení dítěte a syn tam rozhodně "chodí na mlíčko" mnohem méně. Obědvá a večeří totiž s velkou skupinou lidí, tráví více času s jinými příbuznými a kamarády, čas se tráví více venku, prací atd. Na mámu není ani pomyšlení a takto si myslím, že by to bylo správně.

Mléko se podle mého názoru ve dvou letech pije v noci a jednou dvakrát za den. Bohužel, když jsme v české současné společnosti odkázáni být část dne pouze spolu, trochu to svádí k tomu pořád se hrabat pod trikem."

Ale několik maminek mi hned odpovědělo, že mají více dětí, že jsou ve společnosti jiných lidí, že dítě jí hodně jídla a přesto dvouleté děti neustále nasávají...

Takže pravda bude někde mezi. Jako vždy a se vším!

Nedávno jsem četla knihu Sourozenecké konstelace, kterou od té doby všem doporučuju a cpu :) Samozřejmě jako se vším - přečíst a udělat si svůj názor. Tato kniha je zároveň výborná v tom, že netvrdí jednu pravdu ale nechává možnosti otevřené.
Například když třetí dítě neustále vyžaduje prso po druhých narozeninách, můj skromný názor je, že stále chce trochu víc maminky pro sebe, než půjčovat maminku starším sourozencům.

Když dvouleté dítě jí dostatek jídla a zároveň se kojí jako půl roční dítě,....tak já už tedy moc ochotně triko nevyhrnuju, ale věřím, že i taková miminka jsou.
I náš syn měl letos na návštěvě v Tibetu toto období! A výsledek? Lepší dietu bych nevymyslela ;) Z návštěvy u rodiny jsem se vrátila o 5kilo lehčí a prsama o několik čísel menších.
A přesto opakuji - syn v Tibetu byl od rána do večera venku s rodinou, běhal, pracoval, hrál si, jedl dostatečně!

Možná jim taky ve dvou letech ještě rostou zuby, nebo během dne potkaly špatnou situaci, nebo...milion nebo.
Nebo to tak prostě mají a když mají maminku, která jim ochotně dá, tak proč ne.

A ano, náš syn téměř ve dvou letech jí jídla dost, i když jsme spolu sami dva! A přesto půl hodiny po obědě přijde a vyhrnuje mi triko. Někdy zkouším domluvu, někdy dám, někdy odvedu pozornost jinam...Neznám správné řešení.

Mateřské mléko je to nejlepší pro dítě, i když mi moje babička opakuje, že "je to jen voda", tak jsem ráda i za tu kojeneckou vodu! Kolik lidí to kupuje v obchodě v plastové lahvi a náš syn to má přímo od zdroje :) To nejlepší, bio, domácí, tradiční.

Chtěla bych vědět, jak to doopravdy měli v českých zemích před 100 nebo 200 lety! Opravdu chci! Protože si myslím, že děti neměly prso kdykoli se jim zachtělo. Tradiční národy dodnes nosí totiž děti na zádech! I v Česku máme dnes nosítka pro děti na záda, ale bývají doporučována až od vyššího věku dítěte. Neznám národ, který by nosil dítě na břiše, jak poslední dobou dělají ženy ve "vyspělých" státech.

V knize Koncept kontinua se neustále zmiňují děti nošené na boku. Všimli jste si, jak my ženy, máme krásné boky? Do porodu menší, po porodu krásně vytvarované, aby naše děti mohly na boku "sedět". Příroda to krásně vymyslela! I dítě na boku se může kojit, ale pokud se zamyslím nad africkou nebo jihoamerickou ženou s dítětem na boku, tak mne napadá jen neustálé popocházení, ohýbání, a další práce, které matka vykonává. Nevím, jestli by se dítě udrželo přisáté? Kojení je nejspíš možné jen když matka sedí....?
No a v jiných kulturách, tedy tam, kde jsou děti na zádech? Matka pracuje, má volné ruce a volný "předek" (oproti našim nosítkám na břiše), a také musí pracovat, nemůže pořád někde vysedávat a kojit své dítě. Jako české ženy v minulých staletích. Děti měly prso jen když matka odpočívala nebo spala.

Ne, nemyslím si, že v historii ani v různých kulturách měly a mají děti vždy a všude kojení na požádání.

To až my, ženy ve "vyspělých" státech, kde máme mateřskou dovolenou, si můžeme dovolit sednout na gauč, zapnout telku, do ruky chytrý telefon do druhé ruky snad knihu (?) a vytáhnout na neomezenou dobu prso. Nemusíme už ani zatápět, jako mi pořád opakuje moje matka, nemusíme dokonce ani vařit, pokud nechceme. Nemusíme vůbec, ale vůbec nic. Jen sedět a kojit.

A přesto to spousta žen odmítá. Jaký paradox....

Děkuji za podporu

7. září 2017 v 20:33
Včera jsem dostala povzbudivou zprávu od paní Hrobárové, nevím, jak jí na blogu odpovědět. Tak píši takto.
Děkuji za zprávu. Psát častěji se snažím, ale snažím se také nesedět pořád u pc.... minulý měsíc jsme byli v Tibetu bez internetu....

Děkuji samozřejmě všem, kteří jsou na podobné vlně, jako já, a moje občas divné a absurdní názory čtou.
Přeji všem hezký den.

Pokusím se pravidelněji psát, bohužel inspirace přichází nečekaně. Znáte to, potkáte starou paní v obchodě, co vám začne kecat do výchovy a bum, článek je na světě. Pak měsíc chodíte mezi "své" a inspirace není :)

Taky sepíšu nové postřehy z Tibetu, brzy, slibuju!

Kam dál