Plenky včera a dnes

Pátek v 22:49 |  Seznam článků
Narodilo se miminko.
Bylo úúúplně celé nahaté!

Zabalily ho do hadru. A pak ještě jednoho. A ještě jednoho. Na hlavu mu daly čepičku. A zůstal s mámou v posteli. Ostatní ženy trochu uklidily pokoj a šly říct tatínkovi a případně starším dětem venku na dvoře.

Takhle nějak, velmi zjednodušeně, končí porody v Tibetu.

Celý příběh si nechám na jindy, sama jsem ještě nic takového osobně neviděla, a nechci psát nepravdy.

Miminko je po narození v dekách a "hadrech" nahaté. V posteli s mámou.

Nemá ani plenku.

Během prvních pár dní bývá hadr trochu černý, znáte to.
Hadr se vymění.
Když je trochu vlhký, tak se vymění.
Však kolik toho novorozeně načůrá?

Miminko během prvních pár dní dostane první oblečky, ale plenku pořád ne.
Však toho načůrá a nakaká pořád ....málo.

Bez plenky je miminko zhruba měsíc.
Měsíc také mladá matka nevychází ven ze dvora. Odpočívá doma, na dvoře. Postupně začne zase dělat jednoduché práce. Miminko je buď s ní, nebo s jinými lidmi v domě nebo leží někde poblíž, když se dělají ruční práce.

V Tibetu "6nedělí" trvá měsíc.
Po měsíci začnou chodit víc návštěvy, matka začne s miminkem chodit ven do vsi.

Zhruba v měsíci začne miminko dostávat plenky.
Jde o další hadr, který se promotá mezi nohama a případně přebalí igelitem.
I naše maminky to pamatují.
Okraje se buď nějak zastrčí, zamotají, při nejhorším má každá Tibeťanka u sebe vždy spínací špendlík (ten jsme v ČR používali i my).

A tak to jde dokud dítě nechodí.

Když děti začínají chodit, dá se jim jeden hadr zepředu dozadu tak, aby čouhal z gatí nahoru. Kolem gatí se převáže pásek, aby plenka držela.

Kdykoli je třeba vyměnit, tak se vymění.

A jakmile dítě začne vnímat "rozkazy", tak se mu donekonečna opakuje, ať si na potřeby říká, ať si sundá gatě, ať přiběhne a křičí o pomoc.
Některé děti se počůrávají ve třech letech a -------- svět se nezbořil! A ty děti se to pak naučily a gatě mají čisté.



V Tibetu se pere v ruce, většinou v ledovém (či ledovcovém) potoce nebo rybníce. Dnes se hodně používají chemické prací prášky, které by neměly přijít do kontaktu s rukama....a už vůbec ne s dětskou pokožkou...My používám žlučové mýdlo.

V Tibetu je velmi, velmi suchý vzduch a 360 dní v roce svítí slunce, i v zimě se běloši spálí za 5 minut.
Hadry/plenky schnou rychle.

My do Tibetu jezdíme s 20 českými čtvercovkami, 3 PUL kalhotkami a dvěma All in one českými plenkami.
Jednou se nám stalo, že při letních monzumech nestíhaly čtvercovky schnout....Chyba byla v tom, že jsme je prali ve várkách. Kdyby jsme v ruce přemáchli právě použitou, nebyl by samozřejmě problém. V období dešťů je vzduch hodně vlhký. Když ale přestane pršet, do hodiny je betonová veranda suchá, jako by se nic nestalo.

Naši výbavu chválí nejen rodina, ale všechny ženy, které při návštěvě zahlédnou bílé čtverce na prádelní šňůře....nutno říct, že naše zářivě bílé čtverce nejsou zářivé a ani ne bílé. Ve vesnici už ale celkem zdomácněla hláška "Naše nové oblečení je špinavější, než jejich staré", myšleno tím moje. V Česku bych byla asi za prase, ale v Tibetu jsem nejčistčí stvoření, co kdy kdo viděl. A náš syn je nejčistčí dítě, které kdo kdy viděl...

V části Tibetu, kde se vyskytujeme nejčastěji, jsou písčité pouště a celkově suché podnebí, prostě prospívající prachu. Ještě nikdy jsem nevytírala podlahu tolikrát (bezvýsledně), jako tady. (Po 3 letech už jsem si zvykla a vytírám 2x za rok jako ostatní).

Plenky dnes?
Dnes dostávají mladé Tibeťanky do výbavy čínské "rozstřižené" gatě. Jde o to, že jakékoliv gaťky, dupačky, atd. jsou od pupíku až po "ocas" (prostě konec "čárky") nesešité. Nutno říct, že v Tibetu neexistují bodýčka.
No a takto "děravé" oblečení je dnes v obchodech standard. My se sice nepokoušeli nic kupovat, oblečení jsme si dovezli své, ale podle toho, co vidíme na ostatních dětech a toho, co jsme dostali jako dárky, opravdu v Tibetu otevřený rozkrok platí za normu.

My s tím úplně nesouhlasíme....resp. když vídám roční holčičky, jak s naprosto holým spodkem sedí na špinavé zemi, ...
Jde o to, že tyto díry v rozkroku nejsou v Tibetu tradiční. Za druhé, současné prostředí také není "tradiční". Kdyby se děti pohybovaly v prachu, hlíně, asi možná ok.... Ale dnes jsou tibetské vesnice plné vajglů, střepů plastu, skla, různého nepřírodního prachu a špíny, různých olejů do aut, dalších chemických tekutin a dalších odpadků.

Další věc, kterou se Tibeťané učí, jsou plastové plenky.
Čínské plastové (alibisticky papírové!) plenky jsem nikdy nezkoumala, ale předpokládám, že složení bude ještě o stupeň horší, než ty evropské (s kterými také nemám moc zkušenosti). Nemluvě o použitých chemikáliích a poločasu rozkladu.

Tibeťani, jako se všemi chemickými odpadky, nemají vůbec ponětí o tom, jak a kdy se má něco rozložit a tak tibetské zahrady, ulice, pangejty, suché záchody, pole, louky a hory začínají pokrývat zářivě bělené plastové plenky.

Jsem na poli, dítě má plnou plenku, sundám hodim za sebe a jdu dál pracovat na poli. Jasný jak facka, ne?

Jednou jsem byla svědkem dne, kdy 1,5leté dítě mělo celý den průjem. Celý den se mu měnily roztržené gatě a celý den nemělo jedinou plenku. Prostě stálo u lavičky a najednou na celé noze,.... Tak se převléklo a za hodinu zase, a zase a zase. Oblečení se průběžně máchalo ve vodě a věšelo na šňůry.

V Tibetu děti neznají opruzeniny!
Je to snad tím podnebím? Suchým? Nevím. Každopádně.....i když jsme třeba hodili počůranou plenku do kyble, za dvě hodiny byla suchá jak papír.....Takže ani zadek se nestíhá moc zapařit. Asi...

Tenhle článek nemá tvrdit, co je lepší a co je horší. Prostě jen srovnání. Tibetské podnebí si sem stejně nedostaneme. Například už několik let vysvětluju muži, že vlhké věci se tady musí pověsit, usušit,....jinak smrdí a plesniví. Není na to prostě zvyklý a nemá tu zkušenost, protože v Tibetu každá vlhkost sama uschne a plíseň, plesnivé zdi, neznají.

Asi 70cm široká x 50cm vysoká krabice, jakožto dárkové balení pro novorozeňata (paní sousedka zapomněla, že jsme přijeli s půlročním miminem).

Gatě s halenkou

Ony gatě! V obchodě jsou gatě spíchnuty jednoduchým stehem a každý si je má doma rozpárat podle návodu. Na této fotce je i vidět, že tam, kde by vzniklá díra měla končit, je šev, takže se párání nerozjede úplně... (až ke krku :D)

Více o otevřených gatích v angličtině na wiki a případně google pro víc obrázků
 

Plenky

8. listopadu 2017 v 21:20
Hodně z vás se ptá na plenky a odplenkování v Tibetu.... Už jsem se doptala na základní informace, detaily ještě zjistím.
Jako nejdůležitější informaci současné tibetské situace považuji, když nám rodina i přátelé neustále opakují, jak super plenky máme my!!!
Používáme obyč české čtvercovky a na to PUL kalhotky se zvířátky. Pereme v Tibetu v ruce, žlučové mýdlo z DM drogerie za 17kč si našlo své pevné místo v kufrech při balení :)
Na tibetském sluníčku suché za půl hodinky a krásně vybělené :)
Takže ne vždy je nutno se inspirovat z minulosti :) Dnešní situace (v Evropě) nabízí mnoho skvělých řešení.
Co se odplenkování týče, opakovat, opakovat, opakovat. Však se ještě nestalo, že by někdo čůral v pubertě.
Detaily brzy :)

HA a tibetské postele

4. listopadu 2017 v 23:11 |  Seznam článků
Loni jsem četla na internetu článek, kde se psalo, kolik % českých žen používá dlouhodobě HA. Bylo to nějaké šíleně vysoké číslo, tuším 60% žen ve věku 15-45 let?
Nepamatuju si přesně, ale bylo to moc.

Když jsem článek citovala svému muži - Tibeťanovi -, velmi stručně odpověděl.
"Já myslel, že tohle je lék pro nějaký nízký holky. Prostitutky a tak. To používají i -normální- ženský?"

Tuto reakce jsem si opět vzala jako 'vzor'. Jak moc je naše společnost zpracovaná reklamou, trhem, propagací a zájmem těch, kteří by o nás měli pečovat (gynekologové)? A bereme HA jako něco "normálního", nebo jednu z možných variant???

A jak moc to přijde "přírodnímu" člověku absurdní?

Zprávy, že HA se prostřednictvím moče dostává do vody, která se v čističkách nevyčistí, tu vodu potom pijeme my, ryby,....pak je vlastně všude. Z chlapů se pomalu stávaj holky,.....tohle už jsem zaslechla mockrát. Ale NIC se neděje!? A ty ženy to pořád jí?

Zamyslím-li se. V Evropě je pravděpodobně HA pro slečny a ženy normální možností. Ne-li právě onou součástí mnoha let života.

Toto sice není nejběžnější konverzační téma na cestách, ale odhadem předpokládám, že Evropou a Severní Amerikou to končí.Dnes množství států chce dosáhnout na blahobyt našich končin. Zdalipak se do našich pekel řítí i rady tamních gynekologů? Byznys je přece byznys a je lepší prodat chemii, než vysvětlit, jak funguje žena a jak s tím zacházet. Případně naučit muže úctě a respektu k ženám....

Můj muž nadále konstatoval, že dobrý, zodpovědný a milující muž by svoji ženu nikdy nenechal se podobnou **** ládovat.

A přece - hádám, že často je to muž, který nabádá manželku, aby si nechala něco napsat, ať si ON může užít sex bez plastu a nezávazně. Ať tu "práci" s tím má ona. Vždyť to nic není, každý den malilinkatou kulatou věcičku. Mňam.

V Tibetu, předpokládám, HA neznají. Věřím, že ani generace současných 30níků ne.
Nemůžu s jistotou tvrdit, co znají dvacetiletí, přece jen, život se v Tibetu otřásá v základech díky bouřlivému rozvoji a změně všeho. I když,... toto téma je velmi intimní a intimní věci se v Tibetu pořád ještě moc nešíří a nemění. Myslím, že je to dobře. Snad, až se informace a propagace HA dostane k tibetským puberťačkám, dostane se k nim i pravda o vlivu na zdravotní změny a možné celoživotní následky.

V Česku jsem se tento týden dostala do skupiny žen, se kterými jsme sdílely určité příběhy. Ženy, převážně ve věku 25-40, mnoho z nich užívalo HA několik let a po vysazení a pokusu o těhotenství se buď dlouho nedařilo nebo po nečekaném úspěchu brzy zase potratily....

Ano, toto se může stát, stávalo se to vždy, stává se to a stávat se to bude všem možným ženám, nezávisle na tom, co kdy do sebe cpaly. Ale není to šílené? Takhle podobné příběhy? A LÉKAŘI to neustále nabízí 15letým holkám proti akné? Není následná daň trochu neúměrná za pár pupínků v pubertě?

Ještě na přelomu tisíciletí byl sex v Tibetu pouze k tvorbě potomků. Manžel mi řekl, že jeho rodiče sex určitě nikdy neměli k potěšení. Je pravda, že jeho rodiče vyrůstali a žili v době, kdy na "zábavu" nebyl čas ani pomyšlení. Okupace, válka, hladomor, genocida a do 80.let táhnoucí se téměř válečný stav nedává nikomu moc čas na zábavu. Od 90.let nastalo jisté uvolnění, ale lidé si pamatují hodně a tato část "kultury" se určitě nezmění jen tak.

Mladší generace už ale historii moc neřeší a žije v "blahobytu", v moderním světě, v domech s elektřinou a splachovacím záchodem, aspoň ve městech. Na vesnicích mají dodnes záchody suché:)

Hádám, že i životní styl městských holek se bude rapidně měnit. Už dnes je situace o milion stupňů a milion procent jinde, než co zažili jejich rodiče.
V 90. letech se desetiletí kluci dívali na porno a holky v 15 nevěděly, proč krvácí. Kluci v 15 skočili na holku, aby vyzkoušeli, co viděli na videu, a ta se pak divila, že jí roste břicho. Informovanost v některých končinách Tibetu, a jiných částech planety, zdaleka není tak růžová. V Tibetu předpokládám je "výuka" o sexualitě na stejné úrovni, jako před zmíněnými 20 lety.
______________________________
V Tibetu HA na vesnicích určitě neznají, protože neznají gynekology. Neexistuje preventivní (imho až zbytečná) péče. Tibeťané a Tibeťanky jsou zdravý národ. Žijí v náročných životních podmínkách, kde dodnes přežívají jen "ti nejsilnější", slabé kusy se dospělosti a rozmnožení nedožijí.

Lékaři pracují pouze v rámci nemocnice, pokud by žena v Tibetu (znala) a chtěla napsat HA, musela by do nemocnice, vysvětlit lékaři co chce, a potom samozřejmě zaplatit. Zdravotní pojištění neexistuje, takže by se jednalo o vyšší částky, než jaké známe my.
Nemyslím si, že by v Tibetu na vesnici byl někdo tak blbý, aby si HA nechával napsat. Ve městech se možná časem nějaké případy najdou. Děti jsou zpracovány televizí, internetem a "moderním" světem...
________________________________
Většina vesnických dospívajících ale pořád vede celkem tradiční způsob....námluv. Kluci možná mají nakoukáno hodně videí, ale tu "pravou" pomalu balí, až jsou následně oficiálně představeni rodičům. Když rodiče obou mladých souhlasí, můžou spolu mladí začít žít. Nebo mít svatbu a začít spolu žít. Svatba ale není podmínkou. Důležité je, aby se měli rádi, pracovali spolu na poli nebo u dobytka a podrželi se v těžkých chvílích.

Společné spaní? (již dříve zmíněno v některém ze starších článků, tuším zde...)
Ve stanu se spalo a spí v jedné posteli se všemi, i 3 generace na jednom prostoru. A světe div se, dětí mají jako smetí. Takže takové ty české argumenty, že když si do postele vezmu své 2 leté dítě, tak nikdy nesplodíme další, jsou trochu mimo mísu. Dřív se i u nás spalo pohromadě a dětí bývalo víc než 10 v rodině.

V Severním Tibetu mají dodnes tradičně dlouhou postel odezdi-kezdi. Třeba 2x4 nebo 2x6 metrů. Taktéž zde spí celá rodina, ale v současnosti už prarodiče spí v jedné místnosti a mladí manželé s dětmi v jiné.



Tři ukázky postelí v Severním Tibetu

U "nás" ve Středním Tibetu se v domech táhnou 90 cm gauče/postele podél zdí, takže ani manželé spolu nespí. Museli by si sťuknout dvě postele k sobě. V létě se občas spává na střeše. Není žádné extra horko, ale je hezky, podobně, jako v Česku. A je to hezké :) Staří často spávají venku na samostatných postelích téměř celý rok. Třeba jen od listopadu do března spávají v "jídelně" (můj pracovní název samostatně stojící místnosti na dvoře, kde jsou celoročně otevřené dveře. Kamna zde sice jsou, ale nevyhřejí ani ň).

Typické uspořádání postelí na většině území Tibetu, toto konkrétně na Východě. Přes den gauče, v noci postele.


Mladší páry, od 30 dolů, už okoukali západní zvyky a pořizují si velkou manželskou postel.

Společné spaní s dětmi je samozřejmost.
Takže i když spolu manželé spí na jedné posteli málo, nejmenší dítě vždy spí s matkou a starší děti s dalšími členy rodiny.


Sama jsem HA měla jednou v pubertě předepsanou (moje maminka se mnou měla dobré úmysly), zkusila jsem pár dní, a když jsem přestala "stíhat", tak se na to vyprdla. Tedy sumasumárum méně než měsíc.
A můj muž?
"I TY?"
Ví, že moje dospívání bylo divoké, ale tato informace ho šokovala asi nejvíc....že jsem klesla tak nízko by ho nenapadlo.

A co my? A co naši manželé?
 


Létání s miminky

16. října 2017 v 22:53 |  Seznam článků
Jako mnoho jiných, ráda cestuji. Chci projet celý svět, jako hodně jiných, abych nakonec zjistila, že to, co hledám, najdu doma. Ale i tak je hezké se podívat, jak to funguje jinde.
A pak to přijde, najdete si partnera či partnerku, založíte rodinu. Každý trochu jinak, ale většinou se jednou dopracujeme k tomu, mít děti. Babičky většinou tvrdí, že teď je s cestováním konec, mladí dobrodruzi říkají ne ne, nic mne nezastaví!
Asi je třeba všeho s mírou, zvýšit opatrnost, víc brát v úvahu různé možnosti nebezpečí a zajistit o malilinko vyšší komfort, aspoň co se spacáku týče.

Všeobecně při cestování s miminky a malými dětmi volíme pomalé cestování, které vypadá tak, že máme jeden den na přesun o desítky kilometrů a dva až tři dny zůstaneme na jednom místě. Děti jsou jako houby, nasávají, nasávají a nasávají! Pro ně je všechno nové, neokoukané a potřebují všechno vyzkoušet. Nám připadá třetí den v jednom městě už trochu nudný, pro dítě nebude nudná ani vteřina.

Máme zkušenosti s dlouhými lety, vícero přestupy, ale i pár krátkých letů. Někteří rodiče se chlubí, že jejich dvouleté dítě už letělo stokrát. Nemyslím si, že je to nutné, zvláště v ohledu k přírodě. My létáme spíš z praktických důvodů - přesun za rodinou nebo přesun po Evropě do vzdálenější země, když si z časových důvodů nemůžeme dovolit jet po zemi.

Letenka
Miminka do dvou let mají letenku téměř zadarmo, cena se pohybuje okolo 10% ceny dospělého. Některé společnosti nabízí i zvýhodněné ceny pro děti do 12 let, většinou ale už děti po druhých narozeninách platí stejnou cenu, jako rodiče. Jde totiž o to, že miminko nemá vlastní sedadlo, má nižší limit pro váhu zavazadla a nevztahuje se na něj možnost příručního zavazadla. Miminko sedí/leží na klíně rodiče. ... Tedy aspoň taková byla původní myšlenka. Všichni víme, že chodící dítě neposedí déle, než minutu.

Příruční zavazadlo - JÍDLO A PITÍ
I když bývá počet malých tašek a batůžků omezen, ještě se nám nestalo, že by nás kvůli pěti taškám ve dvou dospělých a miminu zastavili.
V jednom míváme důležité věci - pasy, peněženky, telefony, nabíječky, počítač, časopis....ztratíme-li, ztratíme všechno :)

Další bývá oblečení na dítě. Náhradní trika, mikinu na noc, několikatery gatě, čepici, záleží kdy a kam letíte a odkud. A pokud jste fanatici jako my, používáte látkové plenky i při 10hodinových letech. Samozřejmě, že kvůli těmto dlouhým letům jsme pořídili i bio rozložitelné papírové plenky. Náš syn mívá navíc v letadlech průjem, takže s "plastovkou" odpadá praní plen v mezičasech na přestupy (ach, Helsinki!...).

Další velký batoh je plný jídla. Jídlo většinou zabere ještě alespoň jednu nebo dvě igelitky. Záleží, kam a jak dlouho letíme. Do letadel se už pár let nesmí brát tekutiny, ALE! V případě, že máte miminko, nebo malé děti, můžete brát dětská jídla. Jednou jsme měli v zavařovací sklenici výborný domácí hovězí vývar. Jinak vlastně tekutiny nebereme.
Bereme s sebou dvě až tři prázdné plastové lahve, které po projití kontrolou naplníme až uvnitř letiště. Dnes snad na všech letištích mají pitnou vodu v automatech vedle "gejtu". Takže pokud také ve frontě na kontrolu rychle dopíjíte matonku, určitě si flašku nechte!
Když jsem byla (viditelně) těhotná, ale i potom s malým dítětem, vždy během letu chodím dozadu do "kuchyňky", kde letušky připravují občerstvení. Buď si sama dolévám vlastní prázdnou lahev nebo rovnou beru nenačatou lahev z místních zásob. Však proč by jinak letenka stála 10 000?

Kromě prázdných flašek na letiště pašujeme ještě jablka, hrušky, mrkve, okurky, banány, pomeranče, kedlubny, rajčata,.....buchty, řízky, vařené brambory, vařená vejce, vařené maso,....mám pocit, že fantazii se meze nekladou.
Můj muž jednou letěl z Tibetu do Čech přes Saudskou Arábii a jeho maminka mu nabalila asi kilo vařeného vepřového, které si dal k obědu při čekání na přestup. Při kontrole se nás na jídlo v taškách ještě nikdy nikdo neptal a kdyby ano, máme přece dítě! Nebude jíst ty fujtajbly, co rozdávají v letadle.

Aby let nebolel
Za základní pro létání s malými miminky aspoň do dvou let považuji kojit při vzletu, přistání a vlastně kdykoli během letu! Malá miminka, přestože jsou s maminkou, neví, co se děje a necítí se dobře. Především jde o tlak v uších, neustálé zvuky motoru, cizí vůně, turbulence a prostě celkově jinou situaci, než na jaké je zvyklé.
Kojení, stejně jako žvýkání u dospělých, pomáhá vyrovnávat tlak v uších. Kojení navíc dává dítěti pocit bezpečí, ale to je známá informace. Nejlepší je naprogramovat si dítě tak, aby při vzletu usnulo. Pro dvouhodinový let na dovolenou do Španělska nebo Řecka ideální! Na letišti nasává vše nové, vzrušením nelze usnout. Při sezení v letadle a čekání na odlet si dá trochu mléka, které pomáhá při vzletu a další dvě hodiny si rodiče můžou užívat let. Když se dítě pět minut před přistáním vzbudí, ještě rádo si u maminky uleví od hučení v hlavě.

Považuji za celkem dobrý výkon, když jsem několikrát při celonočních letech téměř nespala, syn na klíně, triko vyhrnuté a já sotva zamhouřila oči. Následující ráno pokračujeme přestupem, kdy syn je vyspaný, celkem vyrovnaný s časovým posunem, ale já mám ještě 4 hodiny vydržet v sedě a bez možnosti usnout.

Bezpečnost především
Pokud letíte s miminem do dvou let, které nemá vlastní sedadlo, většinou dostanete speciální bezpečnostní pás, který navléknete očkem na ten svůj a poté zapnete kolem pasu miminku. Letušky vás budou honit hodinu před vzlétnutím, aby už bylo dítě připoutáno. Ano, letušky většinou ještě nemají vlastní děti, a neví, že malé děti se neustále hýbají!!!
Několikrát se nám stalo, že jsme tento pás nedostali. Je to fatální chyba, defacto porušení bezpečnostních pravidel. My bychom se měli sami připomenout! Ale neděláme to. Kdyby letadlo spadlo, stejně to máme asi všichni jistý.
Pro připoutání miminka platí stejná pravidla, jako pro dospělé. Při vzletu, přistání a turbulencích. Naše realita? Vlastně jen když syn pásy zkoumá a různě je zapíná a otevírá. Letušky sem tam projdou a kontrolují, ale těch deset sekund fingování se dá přežít.

Dětská postýlka
Společnosti poskytují možnost zapůjčení dětské postýlky pro miminka. Musíte si rezervovat sedadlo na začátku řady, u záchodů. Na stěnu před vámi se na panty přicvakne postýlka, která je do 70cm a 9kil miminka. Nám nestačila už na půlročního syna. Je fajn mít spoustu místa a postýlku, ale vzhledem k tomu, že sedíte hned u záchodů, dítě, ani vy, se nevyspíte. Při druhém letu jsme měli postýlku na zemi a byla plná hraček, jídla, letenek a plenek.

Do letadla si s sebou můžete vzít i autosedačku. Tuto zkušenost nemáme. Předpokládám, že se musí zaplatit plná cena letenky, protože sedačka zabírá jedno celé místo. Zároveň si nemyslím, že 10 hodin v sedačce je příjemné a navíc už bylo potvrzeno, že děti nemají v autosedačkách trávit víc času, než je nezbytně nutné, ze zdravotních důvodů.

Další doplňky
Minule s sebou měl syn motorku. Takovou tu plastovou motorku, kterých mají dnešní malé děti plné garáže. Ježdění na letištích a v uličkách letadla si moc užíval, lidé se na něj usmívali a někteří fotili bez dovolení. Podobné doplňky také považuji za velmi důležité. Dítěti jeho vlastní hračky usnadní náročné přesuny.

Při cestování s dětmi se na vás celkově lidé víc usmívají, víc se ptají, zda něco nepotřebujete a na malých vesnicích se rádi dají do řeči.

Očkování
Někteří čeští kamarádi se domnívají, že bez naočkovaného dítěte nelze opustit republiku, případně Evropu. Naopak. Nikoho na hranicích ani nenapadne se ptát na očkovací průkaz. Celosvětově jsou povinná, doporučená a volitelná očkování jiná, samozřejmě vždy s ohledem na místní situaci. Existuje několik málo vyjímek, kdy je očkování povinné. Jedná se o pár států, především afrických, které vyžadují jedno či dvě různá očkování při vstupu do země. Více či méně aktualizovaný seznam najdete zde: http://centrumcestovnimediciny.cz/povinna-a-doporucena-ockovani/ .
Drtivá většina očkování je doporučená. V té zemi je tato nemoc pravděpodobně rozšířená a není vyloučeno, že při cestování se s ní nesetkáte. Často jde o žloutenku, břišní tyfus nebo vzteklinu.
Pokud pojedu do Střední Afriky, asi nějaké to očkování zvážím, v Evropě či Severní Americe by mne tento poblém ani nenapadl.

Někdy se stane, že přestupujete nebo projíždíte zemí, kde jsou rozšířené různé nemoci. Očkovat nebo neočkovat je samozřejmě vždy na osobním uvážení. Pár hodin na "nebezpečném" území ale není vůbec důvod do sebe nebo do dítěte cpát spoustu chemie. Většinou stačí pečlivá osobní hygiena.

Jiné nemoci
Průjem míváme na cestách asi všichni. Většinou si jeden den odpočineme a moc to neřešíme. U dětí se ale průjem může změnit ve vážný problém, dokonce i doma. Při této "nemoci" totiž tělo velmi rychle a snadno ztrácí množství vody a díky problémům s příjmem potravy nemůže dostávat potřebné živiny. U dětí, které jsou malé a potřebují jídla i vody dostatek, nelze toto podceňovat. Jde především o děti, které ještě neumí mluvit, či mluví jen málo, takže nedokážou přesně popsat, co potřebují.

Nemoci a nehody mohou nás i naše děti potkat kdykoli a kdekoli. Nejen v Andách, Bangladéši nebo na Sibiři. Nemyslím si, že kvůli falešnému pocitu bezpečí je nutné zůstávat s miminkem či malým dítětem pouze na naší vesnici.

Jako základní pro létání s dětmi považuji kojení, pro větší děti spoustu vlastního jídla a pití (prázdné lahve). Je skvělé, když se děti cítí bezpečně s rodiči a zároveň mají možnost objevovat svět.

Děti se neváží!!!

24. září 2017 v 16:05 |  Seznam článků
3456g 51cm, 14:14... a podobná spousta čísel. Taky je znáte, že? Kdyby ne z vlastního (dom) porodu, určitě vám je oznamuje každý, kdo má nového potomka.

Hm....říkám já, protože gramy a centimetry nepovažuji za důležité.

Co mě na tomhle fascinuje a připadá mi neuvěřitelně absurdní je, že těmto číslům dáváme důležitost a doslova je oznamujeme jako první po porodu! Maminkám, tatínkům, babičkám, dědečkům i sousedům!

Proč se tato čísla stala důležitá?

Proč se u nás stala tato čísla důležitá?

V tradičně fungujících společnostech, jakou je například Tibet, tato čísla nejen, že nikoho nezajímají, ale ani je nikdo nezná!

Proč taky? Opět upozorňuji, že nejde o řečnickou otázku, Vždy na své úvahy opravdu hledám odpověď.

Proč jsou tato čísla v Česku, případně Evropě, tak důležitá?
Co nám řeknou do života? Co nám přinesou? Co nám dají? Jak ovlivní náš život?
Nijak!

Podle mého názoru, nijak!
Jediné co, tak dávají lékařům do ruky další zbraň, kterou můžou strašit novopečené nebo i několikanásobné matky. Když nepřibere 10 gramů, tak vás nepustíme domů!
Ha!
A máte to!
Co je to za pitomost? Pokud je dítě zdravé, matka zdravá, dítě pije bez problému, tak co jako?

Hlídáme každý gram. Některé matky si z toho v prvních měsících mateřství udělají koníček. Váží každý den. Před kojením, po kojení, před a po čůrání....
A konverzační téma! Kolik jste přibrali? Od včerejška 23gramů! Wow, my jen 19gramů! Tak ahoj zítra zase na písečku....

Nejsou z nás tak trochu magoři?

Místo, abychom se starali o psychickou a fyzickou pohodu miminek a maminek, řešíme něco tak irelevantního jako jsou gramy?

V Tibetu i dnes drtivá většina dětí zná svoji výšku a váhu poprvé kolem 12.roku. Tehdy se totiž přechází na "middle" školu, nižší střední, a ty bývají většinou ve městech. Při nástupu se nováčci zváží a změří. Totéž se opakuje při postupu na střední a vysokou.
Tedy, pokud na ty školy jdete. Stále platí, že mnoho dětí do školy nejde vůbec, nebo jen to nutné - pár let základky.
Trochu jiné to samozřejmě mají dnes tibetští měšťáci. Hodně se jich rodí v nemocnicích, kde je taky zváží a změří. Nepřikládá se tomu ale žádná důležitost. Doma se neváží a preventivní prohlídky neexistují. Aspoň na vesnicích 100% ne. Ve městech možná někdo někam jednou po šestinedělí zajde. Tím to ale opět hasne.

My už jsme si zvykli na neustálou kontrolu a vypěstovali jsme si zvyk sebekontroly. Ve všem. A začíná to vlastně tímto. Hlídáme váhu a výšku. Kdykoli. Od narození až po "hubnutí do plavek" na prahu důchodového věku. To pak hlídáme tlak.
Pořád všechno kontrolujeme, měříme, přeměřujeme, zapisujeme, zaznamenáváme.

A co hůř - přikládáme tomu důležitost...

Když nám syna po několika týdnech vážil český pediatr na preventivce, oznámili jsme číslo rodině v Tibetu.
Jejich reakce byla naprosto úžasná a já se mohu jen inspirovat!
"Syn má 5 kilo"
"Jak to víte? Vy jste ho vážili? Vy jste vážili dítě? Děti se neváží! Váží se brambory!"
A přestože tento blog pravděpodobně čtou spíše lidé, co neváží svá miminka každý den, řekněte i ostatním - děti se neváží! Váží se brambory!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Kojení na požádání

14. září 2017 v 22:41 |  Seznam článků
I já to propaguji, i já to dělám, i já se k tomu vyjádřím.

Kojení na požádání, tedy nehledě na to, co matka dělá, prostě vytáhne prso a dítě si dá, co hrdlo ráčí.

Do jedné diskuze na FB jsem napsala:
"Do roku a 3/4 jsme to tak měli a všem jsem to propagovala, souhlasím s kojením na požádání a podporuji každou ženu až do úplného odstavení dítěte, tedy třeba ve 3, 4 letech!

Ale bohužel žijeme jindy a jinde, než ženy, které takto kojily své děti dříve, či stále toto praktikují v jiných kulturách.

Já mám největší problém s tím, že značnou část dne jsme se synem sami. Ne zavření doma, ale i když jdeme do města nebo do lesa, když cestujeme k prarodičům nebo kamarádům, když prší a jsme tedy doma (dnes), jsem většinu času s ním já sama, tedy "mlíčko".

Syn samozřejmě často využije příležitosti a když se mi nechce, nebo měl před chvílí, nebo za deset minut bude oběd, nebo... (doplňte si z vlastní zkušenosti), tak se vzteká, takže dám. A pak samozřejmě nejí oběd.

Toto je důvod, proč v roce a cca 10 měsících začínám opravdu někdy odmítat, především před obědem nebo půl hodiny po snídani.

Jiné kultury, i česká kotlina ještě před třemi generacemi, to měli jinak, podle mého lépe. Lidé žili v komunitách, žili spolu a otcové netrávili 10 a více hodin denně pryč od rodiny. A nejen otcové, babičky, dědečkové, strýcové a tety, bratranci, sestřenice a vlastní sourozenci.

Mám zkušenost z jiné kultury, kde dodnes kojí na požádání do úplného samoodstavení dítěte a syn tam rozhodně "chodí na mlíčko" mnohem méně. Obědvá a večeří totiž s velkou skupinou lidí, tráví více času s jinými příbuznými a kamarády, čas se tráví více venku, prací atd. Na mámu není ani pomyšlení a takto si myslím, že by to bylo správně.

Mléko se podle mého názoru ve dvou letech pije v noci a jednou dvakrát za den. Bohužel, když jsme v české současné společnosti odkázáni být část dne pouze spolu, trochu to svádí k tomu pořád se hrabat pod trikem."

Ale několik maminek mi hned odpovědělo, že mají více dětí, že jsou ve společnosti jiných lidí, že dítě jí hodně jídla a přesto dvouleté děti neustále nasávají...

Takže pravda bude někde mezi. Jako vždy a se vším!

Nedávno jsem četla knihu Sourozenecké konstelace, kterou od té doby všem doporučuju a cpu :) Samozřejmě jako se vším - přečíst a udělat si svůj názor. Tato kniha je zároveň výborná v tom, že netvrdí jednu pravdu ale nechává možnosti otevřené.
Například když třetí dítě neustále vyžaduje prso po druhých narozeninách, můj skromný názor je, že stále chce trochu víc maminky pro sebe, než půjčovat maminku starším sourozencům.

Když dvouleté dítě jí dostatek jídla a zároveň se kojí jako půl roční dítě,....tak já už tedy moc ochotně triko nevyhrnuju, ale věřím, že i taková miminka jsou.
I náš syn měl letos na návštěvě v Tibetu toto období! A výsledek? Lepší dietu bych nevymyslela ;) Z návštěvy u rodiny jsem se vrátila o 5kilo lehčí a prsama o několik čísel menších.
A přesto opakuji - syn v Tibetu byl od rána do večera venku s rodinou, běhal, pracoval, hrál si, jedl dostatečně!

Možná jim taky ve dvou letech ještě rostou zuby, nebo během dne potkaly špatnou situaci, nebo...milion nebo.
Nebo to tak prostě mají a když mají maminku, která jim ochotně dá, tak proč ne.

A ano, náš syn téměř ve dvou letech jí jídla dost, i když jsme spolu sami dva! A přesto půl hodiny po obědě přijde a vyhrnuje mi triko. Někdy zkouším domluvu, někdy dám, někdy odvedu pozornost jinam...Neznám správné řešení.

Mateřské mléko je to nejlepší pro dítě, i když mi moje babička opakuje, že "je to jen voda", tak jsem ráda i za tu kojeneckou vodu! Kolik lidí to kupuje v obchodě v plastové lahvi a náš syn to má přímo od zdroje :) To nejlepší, bio, domácí, tradiční.

Chtěla bych vědět, jak to doopravdy měli v českých zemích před 100 nebo 200 lety! Opravdu chci! Protože si myslím, že děti neměly prso kdykoli se jim zachtělo. Tradiční národy dodnes nosí totiž děti na zádech! I v Česku máme dnes nosítka pro děti na záda, ale bývají doporučována až od vyššího věku dítěte. Neznám národ, který by nosil dítě na břiše, jak poslední dobou dělají ženy ve "vyspělých" státech.

V knize Koncept kontinua se neustále zmiňují děti nošené na boku. Všimli jste si, jak my ženy, máme krásné boky? Do porodu menší, po porodu krásně vytvarované, aby naše děti mohly na boku "sedět". Příroda to krásně vymyslela! I dítě na boku se může kojit, ale pokud se zamyslím nad africkou nebo jihoamerickou ženou s dítětem na boku, tak mne napadá jen neustálé popocházení, ohýbání, a další práce, které matka vykonává. Nevím, jestli by se dítě udrželo přisáté? Kojení je nejspíš možné jen když matka sedí....?
No a v jiných kulturách, tedy tam, kde jsou děti na zádech? Matka pracuje, má volné ruce a volný "předek" (oproti našim nosítkám na břiše), a také musí pracovat, nemůže pořád někde vysedávat a kojit své dítě. Jako české ženy v minulých staletích. Děti měly prso jen když matka odpočívala nebo spala.

Ne, nemyslím si, že v historii ani v různých kulturách měly a mají děti vždy a všude kojení na požádání.

To až my, ženy ve "vyspělých" státech, kde máme mateřskou dovolenou, si můžeme dovolit sednout na gauč, zapnout telku, do ruky chytrý telefon do druhé ruky snad knihu (?) a vytáhnout na neomezenou dobu prso. Nemusíme už ani zatápět, jako mi pořád opakuje moje matka, nemusíme dokonce ani vařit, pokud nechceme. Nemusíme vůbec, ale vůbec nic. Jen sedět a kojit.

A přesto to spousta žen odmítá. Jaký paradox....

Děkuji za podporu

7. září 2017 v 20:33
Včera jsem dostala povzbudivou zprávu od paní Hrobárové, nevím, jak jí na blogu odpovědět. Tak píši takto.
Děkuji za zprávu. Psát častěji se snažím, ale snažím se také nesedět pořád u pc.... minulý měsíc jsme byli v Tibetu bez internetu....

Děkuji samozřejmě všem, kteří jsou na podobné vlně, jako já, a moje občas divné a absurdní názory čtou.
Přeji všem hezký den.

Pokusím se pravidelněji psát, bohužel inspirace přichází nečekaně. Znáte to, potkáte starou paní v obchodě, co vám začne kecat do výchovy a bum, článek je na světě. Pak měsíc chodíte mezi "své" a inspirace není :)

Taky sepíšu nové postřehy z Tibetu, brzy, slibuju!

Musí spát v osm!

7. září 2017 v 0:21 |  Seznam článků
Nikdy jsem nepochopila, proč české děti MUSÍ jít spát v 8 hodin.
Nebo po večerníčku. Nebo v 7:45, 8:30 nebo 8:34:56.
Proč si tolik zakládáme na kontrolovaní času, kdy dítě uložíme chtě nechtě?

Toto není řečnická otázka. Kdo zná odpověď, ráda si ji poslechnu a přečtu!

Minule jsem jela se synem do Prahy. Po obědě se vyspal, po vyspání trochu najedl, počasí letní, všechno super, už nevím, proč jsme do Prahy jeli, ale měla jsem nějaké pochůzky. Nějak se semlelo, že jsme se vraceli později, Do našeho města vlak přijížděl až kolem půl deváté večer.

V létě ještě slunce vysoko na obloze, syn stále plný energie. Hlavně ve vlaku cestou zpět neustále běhal, mačkal tlačítka na otevírání dveří,.... Zaslechla jsem poznámku dvou starších paní, něco o tom, že je půl deváté a takhle malé děcko je ještě venku, ještě jede vlakem, ještě není vykoupané,..... nevěnovala jsem tomu pozornost a těšila se z radosti svého dítěte.

Začalo mi to ale vrtat hlavou. Proč české děti musí jít spát v čas, který jim my, dospělí, určíme, ZATÍMCO MY MŮŽEME jít spát později? Koukáme na televizi, čteme si, pracujeme po nocích.....píšu teď třeba tento text a syn už dávno spí (sám si to vybral).

Náš syn nemá určený přesný čas odchodu do postele. Tak nějak vím jeho rytmus a když vidím, že začíná být unavený, pomalu zklidním hru a čekám až se ozve. Když jsme někde venku a na něj to přijde, tak ho domů donesu spícího. Nekoupeme denně ani náhodou.

Když tak o tom přemýšlím, napadá mne, že tato nutnost dát děti spát brzy je průmyslový vynález. Stejně jako spousta dalších pitomostí spojených s výchovou miminek a děti. Po průmyslové revoluci, kdy se rapidně rozšířila města, vystavěly se továrny a lidi začali chodit na šestou...nebo na pátou.... prostě na konkrétní čas do továrny.

Co tedy s dětmi? Musely se taky někam šoupnout a aby ráno vstaly, musely večer brzy spát.

Dřív se vstávalo k hospodářství, vstali rodiče, obstarali dobytek, začalo se pracovat doma. Děti nikam nemusely pospíchat a proto si myslím, že tenkrát ještě děti chodily spát s rodiči.

Taky je tu dnes to magické zaklínadlo: partneři přece MUSÍ mít čas na sebe! MUSÍ si odpočinout od dětí, MUSÍ si udržovat partnerský život!!! A to přeci s dětmi NEJDE!!!

Je zvláštní, že dřív, když se chodilo spát společně (nebyla elektřina, světlo, TV,...) a spalo se v jedné místnosti, bývalo v rodině deset dětí. Dnes šoupneme děti do vlastního pokoje, zapnem telku, ..... a dítě je pořád jedináček.....trochu zvláštní ne?


V Tibetu? V Tibetu dnes mají elektřinu. Nechodí hákovat na šestou. Spí s dětmi společně, Chodí spát s dětmi společně a dětí je v rodině víc. Níkdo nemá pocit, že děti MUSÍ chodit spát v rodiči určený čas. Ani nikdo nemá pocit, že je ochuzen o jakýsi partnertký život.

Zároveň jedna kulturní odlišnost - v Tibetu bývá večeře až po osmé hodině. Každý den jinak, v každé rodině jinak. Třeba u nás bývá večeře nejdříve kolem půl deváté. Častěji až v devět večer. Kvůli mě se (nebo já sama si ;)) občas něco ohřeju od oběda kolem sedmé. Náš syn večeří někdy se mnou, někdy jíme společně kolem deváté a někdy jíme dvakrát.

Znám i rodiny, kde se večeří v deset.

Drtivá většina tibetských zemědělců chodí spát kolem desáté. Dnes mají elektřinu a televize, ale není důvod ponocovat. V televizi stejně nic není.

Náš syn má rytmus podle ročního období. Říkáme, že je ještě přírodní. V zimě chodí spát dřív, v létě později. V Tibetu letos chodil spát mezi půl devátou a půl desátou. Tibetská rodina byla nejprve PŘEKVAPENA, ŽE TAK BRZY!

Děda chtěl často synka vzít na procházku kolem půl deváté a byl překvapen, že syn pláče a volá mámu (večer před spánkem se ode mě nehne).

Tibetské děti chodí spát spolu s rodiči, když miminka při večeři usnou, tak usnou, rodiče dovečeří, uklidí, posedí a jde se spát. Větší děti školního věku ještě za tmy běhají po venku a ani dvouleté děti nejsou vyjímka. A to nejen v létě!

Vstává se s východem slunce. Nikdy ne před šestou, většinou kolem sedmé, lenoši kolem osmé. Rozdělá se oheň, obstarají se krávy, které mají telata (telata jsou s matkami, dojí se jen "přebytek" mléka). Miminka a děti se nechají dospat. Však ony zakřičí, až se vzbudí...


Školky nejsou. Nejsou třeba. Děti školního věku samozřejmě vstávají do školy, ta začíná ale také až po osmé.

A tak mi to přijde normální, pochopitelné. Také mi přijde pochopitelné, že české děti nemohou jít spát v 11, aby vstávaly v 6 do školky a byly nedospané.

Jenže kdyby české děti šly spát v 11, pravděpodobně by to bylo po x hodinách koukání na televizi, to se v Tibetu nestane. Tam se pomalu večeří, povídá,....

Nechápu ale nutnost určovat biologický rytmus miminku, které nikam vstávat nemusí. Jasně, jednoho dne si asi "bude muset" zvyknout na nějaký režim z nějakého pádného důvodu, ale do té doby spaní v osm fakt nechápu....

Na závěr: A jak jsme na tom my? Určujeme režim dětem, máme také režim? Chodíme denně spát ve stejný čas? Chodíme denně spát tak, abychom byli ráno vyspalí? Chodíme spát tak, abychom spali aspoň 8 hodin? Když toto nedokážeme dodržet my, proč to nutíme dětem? Jaký jim dáváme příklad?

ZLObíš II

1. srpna 2017 v 22:09 |  Seznam článků
Vcera mi kamaradi v Cesku, kteri si mysli, ze jsou buddhiste, rekli, ze deti jsou zlobive, ale je to v poradku, protoze deti takove jsou a vyrostou z toho. Krome toho, ze na celem Zapade existuje velmi zkreslena predstava toho, jak se ma chovat buddhista, tento vyrok je blbost i bez znalosti vyznani mluvciho. Jeste dodam, ze mluvci zatim nema vlastni deti, ac se na to pripravuje a cte mnozstvi odbornych zahranicnich studii.

Jeste dodam, ja buddhista nejsem, neucim se buddhismus a me znalosti pochazi ze zivota s Tibetanem a v Tibetu.

Tibetane, jakozto buddhiste veri, ze clovek prichazi na svet jako clovek za "odmenu", protoze je to vyssi forma zivota, nez treba housenka. Zaroven buddhista vi, ze clovek ve svem zivote velmi trpi, prave proto, ze je tak " vyvinuty" a ma tolik moznosti...a jak bych rekla, ma cas myslet a delat blbosti,.... cimz ublizuje i sobe i jinym.

Taky vsichni vime, ve vsech nabozenstvich, ze po smrti to teprve zacina. A proto by se buddhiste meli snazit zlepsovat zivoty druhych, aby dosahli osviceni a vysvobozeni z kruhu zivotu a dosahnout nirvany. (To je treba casty omyl, kdy evropane medituji a mysli si, jak je to spasi, ale zebrakovi nepomuzou.)

Takze, i deti jsou jen lide a prichazi na svet s tim, cemu v Cesku rikame prvotni hrich. Deti=lide udelali v minulem zivote, jako housenka asi neco dobreho a vykoupili se a proto dostali moznost byt v tomto zivote clovek. Za odmenu i za trest.

Posledni dobou jsem cim dal vic alegicka na osloveni ditete 'zlobivec'. Ne, deti nejsou zle, ani zlobive!

Vsichni lide prichazi na svet jako dobre bytosti s touhou cinit dobro. Tibetane veri, ze deti jsou ciste! Svuj hrich jiz vykoupily. Napriklad, v minulem lidskem zivote zabijou prase. Potom zemrou a stanou se prase, ktere taky nekdo zabije. Potom se jde do pekla, poradne posmazit. No a po nějakem tom tisici let se ocistena duse opet narodi jako clovek. Cisty jak nepopsany papir a s touhou delat jen to dobre, milovat vsechno a vsechny a vsem pomahat.
Tento stav se meni v zavislosti na prostredi a osobach, kde se dite=clovek vyskytuje.

My jsme evropskou spolecnost dotlacili do takoveho stavu a formy, ze je naprosto nevhodna pro prirozeny zivot cloveka. Od narozeni mame na cloveka desitky, pozdeji stovky pravidel, poucek, vymyslenych nutnosti, ktere do cloveka od narozeni musime nacpat, aby vubec prezil, a samozrejme, ABY ZAPADL DO SPOLECNOSTI!

No a to je ono. Kdybychom zili prirozene, v souladu s prirodou a v souladu se sebou samymi, nestavali bysme se zlobivymi detmi.

Vytvorili jsme si temer neprirozene prostredi, ve kterem preziji jen ti nejzdatnejsi. Nastesti mame zodpovedne rodice, kteri chteji, abychom prezili vsichni a tak na nas neustale rvou - nelez do te silnice! Nejez ten pisek! Nesahej na to psi hovinko! Nesahej na to! Na tamto! Nechod tam! Ani tam! Nedelej tohle! Ani tamto!

Ale clovek(=dite) je tvor zvidavy a predevsim ve veku, kdy jeste nejsme dostatecne vycviceni, chceme poznavat a zkoumat bez omezeni a chceme zjistit, jak vsechno chutna, jak je vsechno mekke nebo tvrde, jak vsechno voni a hybe se, ohyba, lame a praska, pada....

Bohuzel nase temer neprirozene prostredi nechava cim dal mene prostoru pro toto prirozene zkoumani. Abychom to tem detem ale aspon trochu umoznili, vymysleli jsme napriklad plastove napodobeniny temer vseho. Plastove naradi, plastova zviratka, plastove nadobi, plastove pocitace, telefony, plastova miminka a vsechno! Kdyz prochazim kolem vyloh hrackarstvi (protoze do klasickych hrackarstvi nechodim, pouze do nekterych vybranych) nestacim se divit ceho vseho mame plastove napodobeniny!

Uz moc povidam.

Deti proste nejsou zle! Ani zlobive! Predstavte si, prijdete na svet a jste soucast prirody, chcete matku, otce a kamarady. Dostanete plastovy dudel, kocar a postylku. Chcete zkoumat kyticky, betonove schody, dreveny nabytek, dostanete kopu plastu, co s velkou pravdepodobnosti dela mnozstvi neprirozenych zvuku.

I ja bych byla nestastna. I ja bych ZLOBILA. I ja bych NEPOSLOUCHALA. Ani ja bych nechtela byt HODNA HOLKA.
Protoze v detske prirozenosti je to, co my, dospeli, vycviceni, ZAPADLI DO SPOLECNOSTI, povazujeme za nezlobeni, je pro deti zvlastni. To, co my povazujeme za hodne dite, je pro dite zcela neprirozeny stav.

Sedet, nehoupat nohama, mlcet, na nic nesahat a cekat na povel....casto nedokazu rozeznat rozdil mezi vycvicenym psem a vycvicenym ditetem.

Tento blog je vlastne vzkazem mym ceskym buddhistickym kamaradum, kteri jeste nemaji sve dite a pripravuji se na nej ctenim odbornych zahranicnich studii.

Deti jsou dar, deti jsou ciste, deti jsou hodne, dobre.

Musime s nimi mit trpelivost, protoze naucit se aspon zakladni pravidla nami vytvorene spolecnosti da fakt zabrat, trva to hodne dlouho, protoze mnoho pravidel nasi spolecnosti odporuje prirozenosti, kterou deti jeste vnitrne citi. My uz jsme intuici za ta leta dokonale potlacili. Deti zaroven chteji prozkoumat i ten nas neprirozeny svet, samy zkouset metodou pokus-omyl, jak to vlastne funguje a i kdyz jim milionkrat rekneme, ze kdyz vlezou do silnice, muze je prejet auto, ony tomu porad budou chtit prijit na kloub. Nebo tomu nebudou rozumet, nebudou vedet, jak tu informaci uchopit...

______________________________________________________

Děti kramaří, ale to je dobře, z toho taky vyrostou.

To byl další výrok kamarádky.

Děti jen dělají to, co dělají dospělí. Pokud každé ráno sáhnu do skříně a vytáhnu triko, nesmím se divit, že dítě vyháže celý šatník.
Pokud sáhnu do šupliku a vytáhnu lžičku, nemůžu se divit, když dítě vytahá všechny poklice a začne hrát na činely.
Dítě jen dělá to, co jeho vzor plus zkoumá objevené a trénuje danou věc opakováním. Toť můj názor.

A zakazujte jim vyndávat šatník, když to sami děláte? Sobectví. Děti jednou přestanou, ano. Ale to není proto, že by se ze ZLÝCH STALY DOBRÉ děti, ale proto, že už to dostatečně natrénovaly, nic je na té činnosti nepřekvapí, a nebo prostě zjistily, že vytáhnout jedno triko stačí.
Nevyrostly z kramaření, rozhazování věcí, ani se ze zlobivých dětí nestaly hodné.

______________________________________________________

Analyzují problém a vždycky z toho vyvodí, že chyba je na straně rodiče, za všechno může rodič a dítě vlastně za nic nemůže.

To mi řekla známá poté, co koukla na pár videí poslední dobou známější stránky nevychova.cz.
Jedná se o jakýsi výchovný koncept, který jsem taky zaznamenala a přijde mi fajn. Určitě může inspirovat hodně rodičů, kteří nejsou alternativní, protože se to podle mě prezentuje jako nealternativní...

Známé se poslední dobou vzteká 1,5 letá dcerka. Má čerstvě mladší sestru. Celkově (podle mého skromného názoru) je životní styl rodičů spíše komunisticko-tradiční (tedy ne tradiční ve smyslu jako před 200 lety, ale tradiční ve smyslu jako za komančů) plus oba rodiče jsou poměrně pesimističtí, tedy děti jsou určitě sebevrazi, určitě dítě spadne do louže, určitě mi ujede autobus, určitě na louku ne, protože akorát pochytáme klíšťata....

A i přesto, že se matka snaží starší dítě chápat a věnovat se mu (detaily neznám), starší dcerka se prostě zasekává a častěji se vzteká. No a 3 měsíce po příchodu sestřičky to maminka vzdala a tvrdí, že se starší vzteká naschval a určitě to mladší sestrou není.
My ještě dvě děti nemáme, tak vlastně nemůžu soudit, ale co vidím a slyším v okolí, tak jsem naopak přesvědčena, že starší je zaseklá kvůli mladšímu vetřelci.
Podpořeno tím, že rodiče jsou hodně opatrní, tedy dcerka sice řadu věcí může, ale je to asi o 80% věcí méně, než co může například náš syn.

Závěr matky je jednoduchý - dítě je zlobivé! Neposlouchá! A určitě nikdy nezapadne do společnosti!

Rodiče přece dělají, co můžou, ale holka furt ne a ne. Takže to musí být tou holkou.

Sorry jako, ale tomuhle neuvěřím, ani až budu mít vlastní druhé dítě.

Vím to moc dobře, stačí se zamyslet sám nad sebou! Syn se začne vztekat, když já nejsem v pohodě, sekne se, když já něco řeším, když já pospíchám, když já stresuju, když já nevysvětlím situaci, když já jsem naštvaná nebo rozhádaná s manželem, když já nestíhám vlak, když já ho tahám celý den s sebou a on nemá ani minutu na svoje záležitosti.

Dětské "vztekání" a "zlobivost" a "neuposlechnutí rozkazu" má vždycky důvod. Vždycky. A je to náš problém, že tomu nerozumíme a je to bezmoc dítěte, že to neumí říct naším jazykem.

Netvrdím, že vždycky musíme půl hodiny stát u dítěte, všechno vysvětlovat, na všechno se ptát a pídit po původu křiku nebo seknutí se. Třeba zrovna chce být dítě samo. I děti jsou jen lidi, každý člověk chce být někdy sám, někdy chce jít pěšky, jindy na kole, jindy si sednout. Vina není ani na dítěti, ani na rodiči, prostě se to všechno ztrácí v překladu a my, jakožto rodiče máme pocit, že to musíme řešit.

Tak třeba minule - nemůžu nechat roční dítě samotné na peronu koukat na vlaky a jít se sama vyčůrat na wc v hale u pokladen. No co jsem udělala, vzala jsem vztekající dítě s sebou na wc a pak šla zpátky na peron. Padesátkrát opakované - jdeme na wc a hned se vrátíme, nemůžu tě tady nechat, v téhle zemi není normální, aby roční dítě bylo samo na peronu a koukalo na vlaky - prostě nebylo uznáno jako důvod, abychom šli spolu.

Ale syn nebyl zlobivec, ani nebyl neposlouchající. Prostě chtěl něco dělat a já nutně potřebovala čůrat o pár desítek metrů jinde.

Prostě jsem jen chtěla říct, že jsem skálopevně přesvědčená o tom, že děti nejsou zlé, zlobivé, zlobidla, nejsou neposlušné, neposlouchající, naschval vztekající se, ...jen jsem se zase rozepsala.

A otázka na konec - kdy je ten kouzelný okamžik, kdy se ze zlobivého dítěte stává dobrý dospělý? :D

ZLObíš!

22. července 2017 v 7:20 |  Seznam článků
Taky se občas "přeřeknu" a řeknu svému dítěti ZLOBÍŠ!

Vždy ale dojdu k - pro mě správnějšímu - jsi NE-ŠŤASTNÝ.
Pobýváme teď už dlouho v Česku a chytáme "české manýry". Chodíme na dětská hřiště, kupujeme nebo dostáváme hračky (ne z Číny), u babičky se u jídla musí sedět, musí dojíst, musí tohle, támhleto, pohybujeme se ve městech, kde se "musí" chodit po chodníku, po přechodech, nesmí se běhat, nesmí se běhat ve vlaku, nesmí se křičet,... zkrátka vše, co znáte jak tady musíme a nesmíme.
Netvrdím, že jsme se už vším nakazili, ale i tak, "civilizované" chování je jako mor, šíří se rychle a neviditelně...
Za osočení ZLOBÍŠ se vždy snažím ne omluvit, ale vysvětlit, proč jsem mu to řekla.
Je to jen naučená fráze, než konstatování faktu.
Děti nezlobí. Děti nejsou zlé. Děti nejsou zlobivé. Děti nejsou neposlušné. Nevěřím, že miminka se rodí se zlou duší, ze zlými úmysly.
Věřím, že všechno, co dělají první měsíce i většinu toho, co dělají první roky života je pro to, aby nám ukázaly svoji lásku. A aby prozkoumaly tento svět.
Dítě, které "neposlouchá", odmítá udělat to, co mu dospělý rozkazuje, zakazuje, nutí,.... když běhá po chodníku ze strany na stranu, nechce odejít z pískoviště, vříská u regálu s čokoládou a spousta dalších situací, které já (zatím?) naštěstí neznám. Dítě nedělá proto, aby naštvalo rodiče a ukázalo mu své vnitřní ZLO.
Dítě není zlobivé, zlé ani neposlušné, ale NEŠŤASTNÉ, ne pochopené. Možná unavené, podrážděné. Něco se mu stalo a svým "neposlechnutím rozkazu" nebo křikem dává najevo, že má problém.
Je to jako se mou, asi i s vámi. I dítě je "jen" člověk. Já když jsem naštvaná, smutná, NE ŠŤASTNÁ, taky brečím, odsekávám, nechci nikam chodit nebo naopak chodím, jak se mi zamane.....rozdíl je v tom, že na mě nikdo neřve "Nelez k té silnici, zajede tě auto!" Klidně i něčím praštím nebo hodím.
Ale děti nesmí! To je zlobení!
My navíc jsme už vycvičeni kontrolovat své emoce. Dítě, které ještě námi není tak dokonale vycvičeno, dává své emoce více najevo. Hodí hračkou, praští do něčeho, naschval vběhne do silnice, ačkoli by to normálně neudělalo....
A my? Místo, abychom hledali příčinu toho neštěstí, začneme taky křičet, nadávat a nalepíme ceduličku ZLOBIVÉ, vztekající, neposlušné dítě.

__________________________________

NUTNO DODAT, že si nemyslím, že děti musí být za každou cenu ve stavu šťastnosti. Nemyslím si, že je my, jako rodiče, musíme neustále držet ve stavu šťastnosti nebo dopřávat tento stav. Opakuji, i děti jsou jen lidi a stejně jako my, i děti občas narazí na situace, které je neučiní nejšťastnějšími.

Všichni denně musíme dělat něco, co se nám zrovna nechce, nebo přestat dělat něco, co nás činí šťastnými a jít udělat něco jiného. To je prostě život a tak to chodí.
Když děláte nějakou oblíbenou činnost, třeba hrabete se v záhonku na zahradě, ale musíte jít, třeba umýt nádobí. Řeknete ne, nechci, až potom. Nikdo vám neřekne zlobíš! Jsi zlobivý dospělý! Neposloucháš!

Jasně, děti třeba neví, nebo si ještě úplně nejsou vědomé toho, že to nádobí se prostě jednou umýt fakt musí, jinak za pár dní nebude z čeho jíst. To jsou zkušenosti, které jim prostě buď řekneme, nebo dokážeme. A jak možná taky znáte ze svého okolí, někteří moji kamarádi-kluci si prostě na intrech a kolejích to nádobí nemyli tak dlouho, až tento objev učinili. Za týden se vypotřebuje všechno nádobí a pak se musí jídlo jíst v krabicích, v kterých jsme ho donesli z restaurace. A týden zaschlé nádobí se sakra blbě myje.

Všichni v životě dojdeme různých objevů, ale ne všichni v čas, kdy to po nás chtějí rodiče.

Některé objevy bysme mohli přenechat našim dětem k objevení, ne všechno jim musíme říkat, "aby si něco neudělali", "aby k něčemu byli". :D

Kam dál