Březen 2017

Nejlepší vynález

19. března 2017 v 15:54 Seznam článků
Nejlepší, co jsem se v Tibetu naučila,...teda, co aktuálně takto hodnotím, je jakýsi bederní pás pro ženy.

Je většinou vlněný, já mám fleesový a není to původně pás, ale nákrčník!
Takže nejlepší na tom je, že se dá udělat doma! Buď uplést (sama si teď taky jeden pletu) a nebo prostě koupit kus látky, více či méně hřejivé, a sešít jednoduchý, asi 30cm široký pás. A nebo koupit nákrčník, dostatečně hřejivý a pérovací :)

Začala jsem ho nosit krátce po porodu a už to bylo rok a půl. Teda přes léto jsem ho nenosila. Každopádně v chladných měsících je nejlepší pomocník při kojení.

Asi bude mít i vedlejší efekt při ochraně ledvin, zahřátí břicha při menstruaci atd atd. No prostě nejlepší!



/reklama skončila :D/

Boty, psychomotorický vývoj, rýma a úplněk a noční můry

14. března 2017 v 0:33 Seznam článků
Děti běhávaly bosky nebo v ponožkách nebo v kožených zimních botkách (spíš návlecích) do 3-4 let. Potom začaly nosit "normální" boty. To v historii byly kožené boty nebo vlněné.
Minulá generace kolem třetího roku obula obyčejné kecky z čínské továrny. Většinou ale měly všechny děti v (rozšířené) rodině jedny, které se předávaly dál a dál.

Dnes je to trochu jinak a úplně to nesedí s mým názorem, jedná se o vliv materialismu a kapitalismu, stejně jako vliv "hezoučké" módy. Miminkům, co se neumí ještě ani otočit, se obouvají látkové nebo koženkové botičky, které jsou k vidění i u nás. Aby ne, pochází všechny ze stejné čínské továrny.
První "chodící" boty jsou velmi tvrdé, klasicky, jak vidíme většinou u nás a takto to pokračuje dál. Jediný rozdíl oproti "našim" "čínským" botám je v nedodržování zdravotních doporučení a bezpečnostních pravidel. Zjednodušeně řečeno zmetky se prodávají uvnitř Číny (a Tibetu) a kvalitní, certifikované výrobky jdou do ciziny. Toto platí pro drtivou většinu čínského zboží.

A opět se nám potvrdilo, jak rychle člověk zapomíná. Můj muž neměl boty do čtyř let, od té doby míval pouze vyšmajdané po starších bratřích. Když jsme v druhé dekádě tohoto tisíciletí pobývali v Tibetu s naším plazícím se synem, všichni na nás denně sypali jednu a tu samou otázku: KDE MÁ BOTY? Nejdřív to ve mne vyvolávalo pocity nevole, vždyť je blbost, aby si takhle malé dítě deformovalo nohu! Později jsem se ustálila na všeříkající odpovědi "Ještě nechodi". A několikrát jsem rodině zopakovala, že dřív děti boty neměly.
Později babička a teta stejně neodolaly a koupily klukovi dvoje botičky, jedny "měkké", tedy jen látkové, včetně podrážky, na které byly akorát plastové puntíky proti klouzání. A druhé "chinese-style" pískací. Celoplastové, barevné, se třpytkami, no prostě šílené, naštěstí neblikaly, jak často vídám na ulici. ALE pískaly! To taky slýchám na ulici od jiných nožiček dětí. Tyhle boty okamžitě letěly do krabice s hračkami....(vyhodit jsme je nemohli). Jednou se babička pokusila je vnukovi navléct, naštěstí pásek přes nárt je tak maličký, že se tam normální noha nevejde. Foto dodám během týdne. Takové botičky má dnes drtivá většina tibetských dětí a úplně nedám ruku do ohně za zdravotní nezávadnost...

pískací botičky

Padl dotaz na "nauku" o psychomotorickém vývoji či "výchově" v tomto směru. Jak se asi dá uhodnout, nic takového neexistuje. Každé malé tibetské dítě ví, že mimino se neumí hýbat a za rok umí chodit. Cokoli je mezi tím, je náhodné :D Mimina jsou často nošena, často jen tak sama leží, často je poponáší starší sourozenec. Od asi půl roku věku mimina se nosívají na zádech a občasně se tak nosí klidně i ve dvou, třech letech. Nedávají se na bříško. Často se pasivně posazují, často se vodí za ruce. Dnes bohužel všechny obchody zahltila pitomá plastová čínská chodítka a jiná kriplítka, aniž by se dovysvětlilo, že už toho moc horšího rodič pro své dítě udělat nemůže.
Každopádně, i když to tibetské děti nemají potvrzené nadesetkrát promovaným lékařem, naučí se v zhruba jednom roce chodit.


Nožky mají děti nejprve v dece a uvnitř nosítka, později čouhají a buď jsou v zimě v další dece nebo v létě bez. My klidně i bosky, ale jinak dnešní děti ve skvostných čínských pískajících plastových botkách.

Tibetské děti skoro nemají rýmu. Tibeťané celkově nemají moc nemocí. Já si to vysvětluji tak, že v nadmořské výšce 4000 m.n.m. a drsném podnebí prostě žádné nemoci nepřežijí. Tedy těžko se ptát na doporučení při horečce nebo rýmě, když to ani pořádně neznají. Pokud přijde horečka, je to jen viditelná známka nemoci uvnitř těla a většinou se příčiny liší.
Ale tibetské děti mají nudli u nosu nejméně do puberty! Samozřejmě občas v zimě se nějaké to nachlazení objeví a protože i nám se podařilo syna onemocnět (nastydl nebo se potkal s nemocným sousedovým klukem), zkusili jsme nějakou radu získat.
Nejlepší věc na sople, co jsem se naučila a nedám na ni nikdy dopustit. Myslete si o tom, co chcete. Faktem je, že je to rychlé a jednoduché. Prostě sopel vycucnout vlastní pusou. Jako když srkáte z brčka. Chytnu klukovi hlavu, vycucnu jednu dírku, druhou, a vyplivnu. Rychlé, jednoduché. Můj muž vycucne obě dirky zároveň. Já radši po jednom, ať kluk nemá takový šok z toho průvanu.
Vlastně v Česku prodávané plastové vysavačky fungují na naprosto stejném principu, akorát je to za peníze, musí se to mýt a pravděpodobně to většině Evropanů přijde hygieničtější. Nechám to na každém.
Každopádně jsme takto pořešili už dvě rýmy. Když byl syn starší, kolem roku, občas se bránil rukama, ale později několikrát sám nastavil hlavu.
Mám podobnou zkušenost se sousedovic dcerkou, zvuk vysavače dobře znala, nejprve při zapnutí vysavače utíkala, ale později, když měla plný nos, sama k němu šla a brala hadici do ruky. Náš syn má při zapnutí vysavače trochu strach, možná z dávné vzpomínky, kdy jsme klasickou vysavačovou vysavačku zkoušeli, nebo je to prostě velký rámus.
Trik s rychlým a snadným vycucnutím nosu jsme prozradili i naší české sousedce v Česku a již několikrát nám řekla, že je to super vynález. Rychlé, jednoduché, zadarmo a bez práce.
Jinak tibetské děti sople popotahují donekonečna, je to nedílná součást pravděpodobně všech dětí, jen my jsme si zvykli jim tuto součást utírat.

Včera byl úplněk. Náš syn špatně spal. Občas špatně spí, protože ho bolí rostoucí zuby, občas prostě špatně spí, a občas špatně spí, protože je úplněk. Jestli vás trápí neklidný spánek, váš nebo dětí, schválně koukněte, jestli není úplněk. Měsíc působí na nás na všechny. Ve městech s umělým světlem méně, ale věřím, že působí na všechny. Dnes se spí lépe, hned druhý den po úplňku osobně zaznamenávám znatelné zlepšení synova spánku.

Minule se nám probudil s hrůzou v očích. Včera se mi probudil a křičel a ukazoval do rohu místnosti. Jak každý ví, děti vidí duchy, anděly, mrtvé a další, pro dospělé neviditelné. To je fakt uznaný i "západní" vědou. V Tibetu to je také jasný fakt. Jenže rodiče by rádi, kdyby děti spaly a ne křičely strachy. Minule můj muž při podobném panickém křiku vzal tibetský posvátný šál tzv.khatak (stručně zde), mával jím přes celou místnost a křičel na ducha, aby odešel, ducha z místnosti vyhnal a potom šál pověsil nad dveře. Syn spal dobře po zbytek noci.

Je spousta detailů ze života v Tibetu, pokusím se je nadále takto útržkovitě zapisovat.
Tento blog je provázaný s FB stránkou Matka v Tibetu. Otázky, které byste se rády zeptali tibetské babičky jsou vítány a budou zodpovězeny v co nejkratší době.