Nože a sourozenci a smrt

28. dubna 2017 v 23:15
Nože

Dvě krátké příhody dnešního dne dokonale zobrazují střet...kultur, názorů, postojů,.....

1.
Připravujeme oběd, já, 1,5letý syn a muž Tibeťan.
Krájíme. Syn chce nůž. Bere si ho a "pomáhá" krájet zeleninu, jsme na to celkem zvyklí, ale dneska si vzal tu největší kudlu, co našel. Já, vychovaná v naší společnosti, se na něj pořád dívám a nemyslím na negativní myšlenky (haha). Manžel v pohodě dělá dál svoji část práce. Po chvíli říkám synovi, "víš, já vyrostla ve společnosti, kde se malým dětem nože nedávají a přestože vím, že se ti nic nestane, nemám z toho dobrý pocit." Syn kouká a pokládá nůž. A bere si malou škrabku, kterou už zná jako svý boty...


2.
Muž brousí nože. Sedí na gauči, nůž akorát ve výšce synova srdce, a ten ve hře pobíhá okolo něj. "Nemůžeš to dělat někde jinde, viď. Já vím, že na ten nůž nenaskočí, ale může třeba zakopnout a spadnout,..." "V Tibetu brousíme taky na zemi a děti pobíhají okolo a ještě jsem jaktěživ neslyšel, že by nějaký dítě na ten nůž spadlo". Ano, vím to, viděla jsem to, vím to. Ale vyrostla jsem ve společnosti, kde se dítě musí stát člověkem (=dospělým), aby mělo povolení se přibližovat k nožům....Učím se.

_______________________

Sourozenci

Poslední dobou ke mně přichází témata sourozenců. Samozřejmě další děti taky plánujeme, sama mám sourozence,...ale v těchto týdnech kolem sebe mám asi 10 kamarádek s novorozenětem a další sourozenecká témata jsou všude kolem - webinář o prvorozených, kniha Sourozenecké konstelace,.... (mimochodem knihu doporučuju)

Od chvíle, kdy jsem začala "honit internety" a poohlížet se po informacích ohledně výchovy dětí, začítám se do článků o sourozencích, o různých "obdobích vzdorů", o žárlivostech prvorozených, když přijde mladší sourozenec atd.
Zamýšlím se nad tím a jako správná matka jsem si jistá, že toto se nám určitě, ale určitě nestane!
Navíc, na věci jako "období xxx" nevěřím. (Zkušenější matky možná právě kroutí hlavou a říkají - však počkej)

Jenže ono, já v Tibetu žádná "období" neviděla! Proč na ně mám věřit?
Neexistuje žárlivost prvorozených na druhorozená miminka!

Vymyslela jsem si už před pár měsíci takovou malou teorii postavenou na základě pozorování tibetských dětí. Mluvím konkrétně o tibetských dětech, ale je jasné, že mám namysly všechny DOMORODÉ národy. Doma-rozené národy, tradiční, (více či méně) nezkažené, fungující společnosti. S tibetskými dětmi mám osobní zkušenost.
Výsledek mého pozorování a odpověď na to, proč tibetské děti nežárlí, proč nemají "období" a proč ta společnost pořád nějak funguje:

"Nikdy v rodině není nikdo prvorozený"

Ne, nemají děti všichni navzájem, ale jednoduše jde o to, že žijí v komunitě, kde se mladá žena pomáhá starat o děti své starší sestry, například. Později tato pomocnice má vlastní PRVOROZENÉ dítě, ale o to dítě se stará celá komunita - její mladší sestra, kamarádka, matka, babička, teta. Dítě je od malička ve společnosti mnoha "matek", "otců", tet a strýců, ale především také sester a bratrů.
Díky neomezovanému a neodpíranému kojení má pocit bezpečí, díky velké rodině blízkých lidí také, když se vrací "domů", nevrací se za jednou matkou a jedním otcem. Vrací se do vesnice. Hnízdečko je v jednom domě u "menší" rodiny. Dítě ví, kdo je jeho matka, nejbezpečnější přístav a náruč. Ale stejně tak mu bezpečí a lásku dávají mnohé ženy v širším okruhu.

"Období" prý vznikají proto, že dítě začíná mít větší nároky na pozornost matky (starající se o druhorozeně), větší nároky na objevování světa, který mu v naší společnosti nedovolíme (krájení nožem) a podobné drobnosti, které po nějaké době vyprodukovaly ona slavná "období".

Kultury, které žily a stále žijí v komunitě takto velké problémy neznají. Můj muž nechápal na co se ho ptám. Ano, děti občas mají náladu, ale kdo ji nemá? Která žena nepociťuje, každý měsíc, nějakou náladu (na zabití :D)? Každý muž i žena i dítě i bába i dědek, jsou lidé s emocemi, potřebami, touhami a bolestmi hlavy či srdce.
U nás ty dětské mají nálepku "období", ženské "pms".....

Konkrétně v tibetštině, v jazyce tibetském, nemají běžně slovo pro bratranec a sestřenice. Můj muž o všech svých bratrancích (kterých je asi 18) říká "bratr". Vyrůstal mezi těmito 18 bratry, má dalších asi 50 vzdálenějších "bratrů", kteří už sice nejsou pokrevní bratranci, ale stále jsou to muži v jeho věkové skupině. Taktéž se oslovují "bratře". S holkama je to stejně tak, všechny jsou "sestry". Samozřejmě i navzájem, kluci mají spoustu sester a holky mají spoustu bratrů. Už tím oslovováním mi přijdou ty vztahy mnohem bližší, než u nás.
(*slovo pro bratranec/sestřenice existuje, ale v podstatě ho nikdo nepoužívá, dokonce i když se zeptám na jasné vysvětlení rodinného vztahu, tak Tibeťan řekne - toto je syn mého strýce, místo aby řekl tohle je můj bratranec)

Tato informace o rodinných společenstvích bohužel běžnému našinci nijak s "obdobím" nepomůže. My už prostě žijeme v jednotlivých rodinách, kde máme prvorozené, kteří žárlí po příchodu dalšího sourozence, kteřýžto je provázen úbytkem pozornosti od jeho jediné matky. Náklonost k jiné tetě je tu brána spíš jako útěk a hledání útěchy či trucování, než něco, co by mohlo fungovat při bližším vztahu několika rodin.

Však to už je velkej kluk/velká holka, mámu přece nepotřebuje! Tak, a má to!

No nebudu se chlubit, prostě většinu roku aktuálně pobýváme v Česku a tak i na našem synovi pozoruju žárlivost, když poponesu jiné dítě. Snad se to dá ještě "převychovat" :D

_______________________________________

Smrt

Smrti se bojíme. Smrt máme zakázanou. Umírat se nesmí.
Při narození zvlášť!
Ano, můžeme zabít nenarozené miminko ve 20.tt, protože podle nějaké tabulky a grafu bude mít fyzickou nebo psychickou vadu.
Ale když je v bříšku přes 30 týdnů, tak to už má útrum. To už umřít nesmí, hele, jako sorry. Musíš žít, protože přicházíš do společnosti, která se smrtí BOJÍ!!
ZACHRÁNÍME TĚ stůj co stůj! (Ale co když je záchrana smrt?)

A tobě snad někdo tvrdil, že smrt je přirozenou součástí života? Jako sorry, měl ses narodit někde v jeskyni, nebo v Tibetu...

Smrt není konec, po smrti přichází zrození.

Nedávno mi kamarádka při debatě o autosedačkách vyprávěla příhodu, kdy miminko proletělo čelním sklem a NAŠTĚSTÍ má jen doživotní následky, MOHLO UMŘÍT!!!!!
První, co mi přišlo na mysl - Tak ať. Proč je to štěstí zůstat naživu s těžkým psychickým nebo fyzickým postižením? Třeba to dítě chtělo umřít? Třeba chce umřít teď? Proč je to štěstí zůstat naživu?

Já s tím nesouhlasím! Jsem Češka, narodila jsem se tu, byla jsem vychována podle místních hodnot, ale posledních pár let náhledu na jiné hodnoty těmi našimi pořádně zamávalo.

Stojí naše hodnoty na opodstatněném základě????

Ne, ještě mi neumřelo vlastní dítě v náručí, takže se mi to kecá. Hahá jízda bez sedačky, bez helmy, krájení nožem, porod doma. A co třeba denně pití cocacoly? Denně pojídání knedlo-zelo-vepřo z pytlíku? Denně 3 krabky nějakých pořádně šťavnatých cigaret?
Proč jeden způsob sebevraždy je ilegální a druhý způsob sebevraždy je podporován?
(za účelem zisku? Autosedačka - prachy, krabka - prachy, porod v nemocnici - prachy)

V Tibetu se lidi dožívají 70- 80 let. Ta starší generace. Uvidíme, co ta dnešní mládež, která má cocacolu k snídani spolu s čínskými plastovými nudlemi a místo dezertu tři cíga. Ale jak vidím ten vývoj, také jim možná NEDOVOLÍ umřít.

Tibeťani věří v převtělování. My vlastně taky. Češi jsou tradičně křesťani. Je mi jedno, co říkají statistiky o dnešních počtech věřících. Je mi jedno, k jakým kořenům se vrací ti, kteří nejsou ani pokřtěni, ale muslimové jsou fuj a my si svoji kulturu vzít nedáme!

Každé náboženství na světě nějak vysvětluje život po smrti. Neznám náboženství, kde to smrtí pozemskou končí (neznám taky všechna náboženství, že). Ráj v různých podobách, posmrtný život, duchové, převtělení v novou bytost.

Staří Tibeťané se na smrt připravují a většinou i těší. Protože ve starém těle se nedá tak rychle běhat, skákat, užívat života, pořád něco bolí, nějaké ty hříchy a špatné svědomí by tam taky byly. To už radši umřu, ať tu nesmrdím.
Tibeťani mají konkrétní modlitby, které se modlí ve stáří. Staříci taky nepracují tolik, jako mladí, samozřejmě, mají odpracováno, obilí sklidí syn. Staříci chodí pořád do kláštera, na pokec se sousedkou.
Smíří se se životem a odejdou.

Znám množství historek, kdy moderní děti odvezly babičku do města do nemocnice, aby umřela tam. Jenže ta bába pořád ne a ne.....jednou bába povídá, já chcu ještě naposledy domů. Tak jo, furt otravuješ.....Tyhle babičky a dědečci většinou umírají doma.
Minulý podzim byl jeden starý soused nemocný. Vesnická doktorka řekla dědo, musíte do nemocnice, tohle doma nevyléčíte. Děda řekl, já nikam nepůjdu, ať umřu doma. Doktorka povidá dědo, pojďte, oni vám daj prášek a zase bude hej. Děda nechtěl, ale bába řiká dědku běž a nesmrď mi tu, děda se nechal ukecat, vzali ho syn a lékařka podpaží a vedli do auta. Děda dva metry od auta spadl na zem a zemřel.

Děda to měl srovnaný. Neměl nedořešený spory, měl zajištěné děti, měl rád svoji bábu, svoji rodinu, ale už tu byl dlouho. Věděl to, všichni to věděli. Děda odešel, protože chtěl a jeho duše byla v míru.

My ne. U nás lidi visí na kapačkách desítky let a ne a ne skapat. Lidi starý, postižený, nešťastný, po nehodě, s vrozeným problémem, se získaným problémem...

Smrt je hrozná, učí nás, smrt je konečná, učí nás. A co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.

A děti? Proč umírají nevinné, neposkvrněné děti? Protože mají. Je to jejich osud. Jejich duše v minulém životě měla něco....nedořešené? V minulém životě něco provedla? Je to karma. Prostě to tak má být. Bohužel.

Kdyby dítě přežilo, jasně, v nemocnici, bylo by nešťastný. Ta duše, kterou dítě má, má nějaký problém. Neví se, jaký, ale tím, že ta duše měla odejít hned na začátku, toto mělo svůj opodstatněný důvod. Miminko mělo zemřít. Ať při narození, nebo za týden, nebo za rok nebo v pěti letech. Má to svůj důvod. Zemře a znova se narodí! Buď už bez problému, protože se předčasnou smrtí "vykoupilo", očistilo, nebo protože to ve vesmíru jeho životů tak je naplánováno. Život číslo 348 zabils mouchu, život číslo 349 smrt třetí týden po narození, život číslo 350 budeš moucha.....
Nejsem buddhista, ale takhle nějak to chápu....

Dnes se tibetské děti také rodí v nemocnicích. Přežijí i ty, která měla zemřít. Rodina to ví a o to víc se bojí. Rodina to ví a taky ví, že to dítě bude mít jiný osud, než mělo. Tím, že člověk změnil daný osud, tím ....ten osud změnil. Ta duše nezemřela a neudělala to, co měla, ale zůstala tu, v tom miminku, to miminko vyroste a co dál? Bude žít. Ale jak?
Tibeťani věří, že nešťastně, že s problémama, že krátce. O miminko narozené císařem se babičky starají mnohem víc, než o jiné. Ví, že tohle miminko mělo zemřít, ale žije, že je něco "jinak". A když už to miminko je tady, tak se o něj starají víc, aby víc bylo.

Zajímavý je, že vlastně 99% Tibeťanů nestuduje buddhismus. To je jen naše evropská představa, meditující Tibeťani.
Jasně, a kdo jako sklidí? Kdo se postará o dobytek a kdo uvaří večeři? Mniši meditují, to je jejich práce, povolání, zaměstnání. Od toho jsou placeni. Lidi žijou život. Snídaně, oběd, veřeče, pole, kráva, ušít oblečení, namlít mouku. A modlí se. Klidně při všem. Nebo si zajdou na pokec se sousedkou do kláštera. A ví, že zemřou. Že všichni zemřou, dřív nebo později zemřou a pak se znovu narodí.

Asi už moc kecám, ať si na to každý udělá svůj názor.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama