Červenec 2017

ZLObíš!

22. července 2017 v 7:20
Taky se občas "přeřeknu" a řeknu svému dítěti ZLOBÍŠ!

Vždy ale dojdu k - pro mě správnějšímu - jsi NE-ŠŤASTNÝ.
Pobýváme teď už dlouho v Česku a chytáme "české manýry". Chodíme na dětská hřiště, kupujeme nebo dostáváme hračky (ne z Číny), u babičky se u jídla musí sedět, musí dojíst, musí tohle, támhleto, pohybujeme se ve městech, kde se "musí" chodit po chodníku, po přechodech, nesmí se běhat, nesmí se běhat ve vlaku, nesmí se křičet,... zkrátka vše, co znáte jak tady musíme a nesmíme.
Netvrdím, že jsme se už vším nakazili, ale i tak, "civilizované" chování je jako mor, šíří se rychle a neviditelně...
Za osočení ZLOBÍŠ se vždy snažím ne omluvit, ale vysvětlit, proč jsem mu to řekla.
Je to jen naučená fráze, než konstatování faktu.
Děti nezlobí. Děti nejsou zlé. Děti nejsou zlobivé. Děti nejsou neposlušné. Nevěřím, že miminka se rodí se zlou duší, ze zlými úmysly.
Věřím, že všechno, co dělají první měsíce i většinu toho, co dělají první roky života je pro to, aby nám ukázaly svoji lásku. A aby prozkoumaly tento svět.
Dítě, které "neposlouchá", odmítá udělat to, co mu dospělý rozkazuje, zakazuje, nutí,.... když běhá po chodníku ze strany na stranu, nechce odejít z pískoviště, vříská u regálu s čokoládou a spousta dalších situací, které já (zatím?) naštěstí neznám. Dítě nedělá proto, aby naštvalo rodiče a ukázalo mu své vnitřní ZLO.
Dítě není zlobivé, zlé ani neposlušné, ale NEŠŤASTNÉ, ne pochopené. Možná unavené, podrážděné. Něco se mu stalo a svým "neposlechnutím rozkazu" nebo křikem dává najevo, že má problém.
Je to jako se mou, asi i s vámi. I dítě je "jen" člověk. Já když jsem naštvaná, smutná, NE ŠŤASTNÁ, taky brečím, odsekávám, nechci nikam chodit nebo naopak chodím, jak se mi zamane.....rozdíl je v tom, že na mě nikdo neřve "Nelez k té silnici, zajede tě auto!" Klidně i něčím praštím nebo hodím.
Ale děti nesmí! To je zlobení!
My navíc jsme už vycvičeni kontrolovat své emoce. Dítě, které ještě námi není tak dokonale vycvičeno, dává své emoce více najevo. Hodí hračkou, praští do něčeho, naschval vběhne do silnice, ačkoli by to normálně neudělalo....
A my? Místo, abychom hledali příčinu toho neštěstí, začneme taky křičet, nadávat a nalepíme ceduličku ZLOBIVÉ, vztekající, neposlušné dítě.

__________________________________

NUTNO DODAT, že si nemyslím, že děti musí být za každou cenu ve stavu šťastnosti. Nemyslím si, že je my, jako rodiče, musíme neustále držet ve stavu šťastnosti nebo dopřávat tento stav. Opakuji, i děti jsou jen lidi a stejně jako my, i děti občas narazí na situace, které je neučiní nejšťastnějšími.

Všichni denně musíme dělat něco, co se nám zrovna nechce, nebo přestat dělat něco, co nás činí šťastnými a jít udělat něco jiného. To je prostě život a tak to chodí.
Když děláte nějakou oblíbenou činnost, třeba hrabete se v záhonku na zahradě, ale musíte jít, třeba umýt nádobí. Řeknete ne, nechci, až potom. Nikdo vám neřekne zlobíš! Jsi zlobivý dospělý! Neposloucháš!

Jasně, děti třeba neví, nebo si ještě úplně nejsou vědomé toho, že to nádobí se prostě jednou umýt fakt musí, jinak za pár dní nebude z čeho jíst. To jsou zkušenosti, které jim prostě buď řekneme, nebo dokážeme. A jak možná taky znáte ze svého okolí, někteří moji kamarádi-kluci si prostě na intrech a kolejích to nádobí nemyli tak dlouho, až tento objev učinili. Za týden se vypotřebuje všechno nádobí a pak se musí jídlo jíst v krabicích, v kterých jsme ho donesli z restaurace. A týden zaschlé nádobí se sakra blbě myje.

Všichni v životě dojdeme různých objevů, ale ne všichni v čas, kdy to po nás chtějí rodiče.

Některé objevy bysme mohli přenechat našim dětem k objevení, ne všechno jim musíme říkat, "aby si něco neudělali", "aby k něčemu byli". :D