Září 2017

Děti se neváží!!!

24. září 2017 v 16:05 Seznam článků
3456g 51cm, 14:14... a podobná spousta čísel. Taky je znáte, že? Kdyby ne z vlastního (dom) porodu, určitě vám je oznamuje každý, kdo má nového potomka.

Hm....říkám já, protože gramy a centimetry nepovažuji za důležité.

Co mě na tomhle fascinuje a připadá mi neuvěřitelně absurdní je, že těmto číslům dáváme důležitost a doslova je oznamujeme jako první po porodu! Maminkám, tatínkům, babičkám, dědečkům i sousedům!

Proč se tato čísla stala důležitá?

Proč se u nás stala tato čísla důležitá?

V tradičně fungujících společnostech, jakou je například Tibet, tato čísla nejen, že nikoho nezajímají, ale ani je nikdo nezná!

Proč taky? Opět upozorňuji, že nejde o řečnickou otázku, Vždy na své úvahy opravdu hledám odpověď.

Proč jsou tato čísla v Česku, případně Evropě, tak důležitá?
Co nám řeknou do života? Co nám přinesou? Co nám dají? Jak ovlivní náš život?
Nijak!

Podle mého názoru, nijak!
Jediné co, tak dávají lékařům do ruky další zbraň, kterou můžou strašit novopečené nebo i několikanásobné matky. Když nepřibere 10 gramů, tak vás nepustíme domů!
Ha!
A máte to!
Co je to za pitomost? Pokud je dítě zdravé, matka zdravá, dítě pije bez problému, tak co jako?

Hlídáme každý gram. Některé matky si z toho v prvních měsících mateřství udělají koníček. Váží každý den. Před kojením, po kojení, před a po čůrání....
A konverzační téma! Kolik jste přibrali? Od včerejška 23gramů! Wow, my jen 19 gramů! Tak ahoj zítra zase na písečku....

Nejsou z nás tak trochu magoři?

Místo, abychom se starali o psychickou a fyzickou pohodu miminek a maminek, řešíme něco tak irelevantního jako jsou gramy?

V Tibetu i dnes drtivá většina dětí zná svoji výšku a váhu poprvé kolem 12.roku. Tehdy se totiž přechází na "middle" školu, nižší střední, a ty bývají většinou ve městech. Při nástupu se nováčci zváží a změří. Totéž se opakuje při postupu na střední a vysokou.
Tedy, pokud na ty školy jdete. Stále platí, že mnoho dětí do školy nejde vůbec, nebo jen to nutné - pár let základky.
Trochu jiné to samozřejmě mají dnes tibetští měšťáci. Hodně se jich rodí v nemocnicích, kde je taky zváží a změří. Nepřikládá se tomu ale žádná důležitost. Doma se neváží a preventivní prohlídky neexistují. Aspoň na vesnicích 100% ne. Ve městech možná někdo někam jednou po šestinedělí zajde. Tím to ale opět hasne.

My už jsme si zvykli na neustálou kontrolu a vypěstovali jsme si zvyk sebekontroly. Ve všem. A začíná to vlastně tímto. Hlídáme váhu a výšku. Kdykoli. Od narození až po "hubnutí do plavek" na prahu důchodového věku. To pak hlídáme tlak.
Pořád všechno kontrolujeme, měříme, přeměřujeme, zapisujeme, zaznamenáváme.

A co hůř - přikládáme tomu důležitost...

Když nám syna po několika týdnech vážil český pediatr na preventivce, oznámili jsme číslo rodině v Tibetu.
Jejich reakce byla naprosto úžasná a já se mohu jen inspirovat!

"Syn má 5 kilo"

"Jak to víte? Vy jste ho vážili? Vy jste vážili dítě? Děti se neváží! Váží se brambory!"

A přestože tento blog pravděpodobně čtou spíše lidé, co neváží svá miminka každý den, řekněte i ostatním -

Děti se neváží! Váží se brambory!!!!!!!!!!!!!!!!!!!


Kojení na požádání

14. září 2017 v 22:41 Seznam článků
I já to propaguji, i já to dělám, i já se k tomu vyjádřím.

Kojení na požádání, tedy nehledě na to, co matka dělá, prostě vytáhne prso a dítě si dá, co hrdlo ráčí.

Do jedné diskuze na FB jsem napsala:
"Do roku a 3/4 jsme to tak měli a všem jsem to propagovala, souhlasím s kojením na požádání a podporuji každou ženu až do úplného odstavení dítěte, tedy třeba ve 3, 4 letech!

Ale bohužel žijeme jindy a jinde, než ženy, které takto kojily své děti dříve, či stále toto praktikují v jiných kulturách.

Já mám největší problém s tím, že značnou část dne jsme se synem sami. Ne zavření doma, ale i když jdeme do města nebo do lesa, když cestujeme k prarodičům nebo kamarádům, když prší a jsme tedy doma (dnes), jsem většinu času s ním já sama, tedy "mlíčko".

Syn samozřejmě často využije příležitosti a když se mi nechce, nebo měl před chvílí, nebo za deset minut bude oběd, nebo... (doplňte si z vlastní zkušenosti), tak se vzteká, takže dám. A pak samozřejmě nejí oběd.

Toto je důvod, proč v roce a cca 10 měsících začínám opravdu někdy odmítat, především před obědem nebo půl hodiny po snídani.

Jiné kultury, i česká kotlina ještě před třemi generacemi, to měli jinak, podle mého lépe. Lidé žili v komunitách, žili spolu a otcové netrávili 10 a více hodin denně pryč od rodiny. A nejen otcové, babičky, dědečkové, strýcové a tety, bratranci, sestřenice a vlastní sourozenci.

Mám zkušenost z jiné kultury, kde dodnes kojí na požádání do úplného samoodstavení dítěte a syn tam rozhodně "chodí na mlíčko" mnohem méně. Obědvá a večeří totiž s velkou skupinou lidí, tráví více času s jinými příbuznými a kamarády, čas se tráví více venku, prací atd. Na mámu není ani pomyšlení a takto si myslím, že by to bylo správně.

Mléko se podle mého názoru ve dvou letech pije v noci a jednou dvakrát za den. Bohužel, když jsme v české současné společnosti odkázáni být část dne pouze spolu, trochu to svádí k tomu pořád se hrabat pod trikem."

Ale několik maminek mi hned odpovědělo, že mají více dětí, že jsou ve společnosti jiných lidí, že dítě jí hodně jídla a přesto dvouleté děti neustále nasávají...

Takže pravda bude někde mezi. Jako vždy a se vším!

Nedávno jsem četla knihu Sourozenecké konstelace, kterou od té doby všem doporučuju a cpu :) Samozřejmě jako se vším - přečíst a udělat si svůj názor. Tato kniha je zároveň výborná v tom, že netvrdí jednu pravdu ale nechává možnosti otevřené.
Například když třetí dítě neustále vyžaduje prso po druhých narozeninách, můj skromný názor je, že stále chce trochu víc maminky pro sebe, než půjčovat maminku starším sourozencům.

Když dvouleté dítě jí dostatek jídla a zároveň se kojí jako půl roční dítě,....tak já už tedy moc ochotně triko nevyhrnuju, ale věřím, že i taková miminka jsou.
I náš syn měl letos na návštěvě v Tibetu toto období! A výsledek? Lepší dietu bych nevymyslela ;) Z návštěvy u rodiny jsem se vrátila o 5kilo lehčí a prsama o několik čísel menších.
A přesto opakuji - syn v Tibetu byl od rána do večera venku s rodinou, běhal, pracoval, hrál si, jedl dostatečně!

Možná jim taky ve dvou letech ještě rostou zuby, nebo během dne potkaly špatnou situaci, nebo...milion nebo.
Nebo to tak prostě mají a když mají maminku, která jim ochotně dá, tak proč ne.

A ano, náš syn téměř ve dvou letech jí jídla dost, i když jsme spolu sami dva! A přesto půl hodiny po obědě přijde a vyhrnuje mi triko. Někdy zkouším domluvu, někdy dám, někdy odvedu pozornost jinam...Neznám správné řešení.

Mateřské mléko je to nejlepší pro dítě, i když mi moje babička opakuje, že "je to jen voda", tak jsem ráda i za tu kojeneckou vodu! Kolik lidí to kupuje v obchodě v plastové lahvi a náš syn to má přímo od zdroje :) To nejlepší, bio, domácí, tradiční.

Chtěla bych vědět, jak to doopravdy měli v českých zemích před 100 nebo 200 lety! Opravdu chci! Protože si myslím, že děti neměly prso kdykoli se jim zachtělo. Tradiční národy dodnes nosí totiž děti na zádech! I v Česku máme dnes nosítka pro děti na záda, ale bývají doporučována až od vyššího věku dítěte. Neznám národ, který by nosil dítě na břiše, jak poslední dobou dělají ženy ve "vyspělých" státech.

V knize Koncept kontinua se neustále zmiňují děti nošené na boku. Všimli jste si, jak my ženy, máme krásné boky? Do porodu menší, po porodu krásně vytvarované, aby naše děti mohly na boku "sedět". Příroda to krásně vymyslela! I dítě na boku se může kojit, ale pokud se zamyslím nad africkou nebo jihoamerickou ženou s dítětem na boku, tak mne napadá jen neustálé popocházení, ohýbání, a další práce, které matka vykonává. Nevím, jestli by se dítě udrželo přisáté? Kojení je nejspíš možné jen když matka sedí....?
No a v jiných kulturách, tedy tam, kde jsou děti na zádech? Matka pracuje, má volné ruce a volný "předek" (oproti našim nosítkám na břiše), a také musí pracovat, nemůže pořád někde vysedávat a kojit své dítě. Jako české ženy v minulých staletích. Děti měly prso jen když matka odpočívala nebo spala.

Ne, nemyslím si, že v historii ani v různých kulturách měly a mají děti vždy a všude kojení na požádání.

To až my, ženy ve "vyspělých" státech, kde máme mateřskou dovolenou, si můžeme dovolit sednout na gauč, zapnout telku, do ruky chytrý telefon do druhé ruky snad knihu (?) a vytáhnout na neomezenou dobu prso. Nemusíme už ani zatápět, jako mi pořád opakuje moje matka, nemusíme dokonce ani vařit, pokud nechceme. Nemusíme vůbec, ale vůbec nic. Jen sedět a kojit.

A přesto to spousta žen odmítá. Jaký paradox....

Musí spát v osm!

7. září 2017 v 0:21 Seznam článků
Nikdy jsem nepochopila, proč české děti MUSÍ jít spát v 8 hodin.
Nebo po večerníčku. Nebo v 7:45, 8:30 nebo 8:34:56.
Proč si tolik zakládáme na kontrolovaní času, kdy dítě uložíme chtě nechtě?

Toto není řečnická otázka. Kdo zná odpověď, ráda si ji poslechnu a přečtu!

Minule jsem jela se synem do Prahy. Po obědě se vyspal, po vyspání trochu najedl, počasí letní, všechno super, už nevím, proč jsme do Prahy jeli, ale měla jsem nějaké pochůzky. Nějak se semlelo, že jsme se vraceli později, Do našeho města vlak přijížděl až kolem půl deváté večer.

V létě ještě slunce vysoko na obloze, syn stále plný energie. Hlavně ve vlaku cestou zpět neustále běhal, mačkal tlačítka na otevírání dveří,.... Zaslechla jsem poznámku dvou starších paní, něco o tom, že je půl deváté a takhle malé děcko je ještě venku, ještě jede vlakem, ještě není vykoupané,..... nevěnovala jsem tomu pozornost a těšila se z radosti svého dítěte.

Začalo mi to ale vrtat hlavou. Proč české děti musí jít spát v čas, který jim my, dospělí, určíme, ZATÍMCO MY MŮŽEME jít spát později? Koukáme na televizi, čteme si, pracujeme po nocích.....píšu teď třeba tento text a syn už dávno spí (sám si to vybral).

Náš syn nemá určený přesný čas odchodu do postele. Tak nějak vím jeho rytmus a když vidím, že začíná být unavený, pomalu zklidním hru a čekám až se ozve. Když jsme někde venku a na něj to přijde, tak ho domů donesu spícího. Nekoupeme denně ani náhodou.

Když tak o tom přemýšlím, napadá mne, že tato nutnost dát děti spát brzy je průmyslový vynález. Stejně jako spousta dalších pitomostí spojených s výchovou miminek a děti. Po průmyslové revoluci, kdy se rapidně rozšířila města, vystavěly se továrny a lidi začali chodit na šestou...nebo na pátou.... prostě na konkrétní čas do továrny.

Co tedy s dětmi? Musely se taky někam šoupnout a aby ráno vstaly, musely večer brzy spát.

Dřív se vstávalo k hospodářství, vstali rodiče, obstarali dobytek, začalo se pracovat doma. Děti nikam nemusely pospíchat a proto si myslím, že tenkrát ještě děti chodily spát s rodiči.

Taky je tu dnes to magické zaklínadlo: partneři přece MUSÍ mít čas na sebe! MUSÍ si odpočinout od dětí, MUSÍ si udržovat partnerský život!!! A to přeci s dětmi NEJDE!!!

Je zvláštní, že dřív, když se chodilo spát společně (nebyla elektřina, světlo, TV,...) a spalo se v jedné místnosti, bývalo v rodině deset dětí. Dnes šoupneme děti do vlastního pokoje, zapnem telku, ..... a dítě je pořád jedináček.....trochu zvláštní ne?


V Tibetu? V Tibetu dnes mají elektřinu. Nechodí hákovat na šestou. Spí s dětmi společně, Chodí spát s dětmi společně a dětí je v rodině víc. Níkdo nemá pocit, že děti MUSÍ chodit spát v rodiči určený čas. Ani nikdo nemá pocit, že je ochuzen o jakýsi partnertký život.

Zároveň jedna kulturní odlišnost - v Tibetu bývá večeře až po osmé hodině. Každý den jinak, v každé rodině jinak. Třeba u nás bývá večeře nejdříve kolem půl deváté. Častěji až v devět večer. Kvůli mě se (nebo já sama si ;)) občas něco ohřeju od oběda kolem sedmé. Náš syn večeří někdy se mnou, někdy jíme společně kolem deváté a někdy jíme dvakrát.

Znám i rodiny, kde se večeří v deset.

Drtivá většina tibetských zemědělců chodí spát kolem desáté. Dnes mají elektřinu a televize, ale není důvod ponocovat. V televizi stejně nic není.

Náš syn má rytmus podle ročního období. Říkáme, že je ještě přírodní. V zimě chodí spát dřív, v létě později. V Tibetu letos chodil spát mezi půl devátou a půl desátou. Tibetská rodina byla nejprve PŘEKVAPENA, ŽE TAK BRZY!

Děda chtěl často synka vzít na procházku kolem půl deváté a byl překvapen, že syn pláče a volá mámu (večer před spánkem se ode mě nehne).

Tibetské děti chodí spát spolu s rodiči, když miminka při večeři usnou, tak usnou, rodiče dovečeří, uklidí, posedí a jde se spát. Větší děti školního věku ještě za tmy běhají po venku a ani dvouleté děti nejsou vyjímka. A to nejen v létě!

Vstává se s východem slunce. Nikdy ne před šestou, většinou kolem sedmé, lenoši kolem osmé. Rozdělá se oheň, obstarají se krávy, které mají telata (telata jsou s matkami, dojí se jen "přebytek" mléka). Miminka a děti se nechají dospat. Však ony zakřičí, až se vzbudí...


Školky nejsou. Nejsou třeba. Děti školního věku samozřejmě vstávají do školy, ta začíná ale také až po osmé.

A tak mi to přijde normální, pochopitelné. Také mi přijde pochopitelné, že české děti nemohou jít spát v 11, aby vstávaly v 6 do školky a byly nedospané.

Jenže kdyby české děti šly spát v 11, pravděpodobně by to bylo po x hodinách koukání na televizi, to se v Tibetu nestane. Tam se pomalu večeří, povídá,....

Nechápu ale nutnost určovat biologický rytmus miminku, které nikam vstávat nemusí. Jasně, jednoho dne si asi "bude muset" zvyknout na nějaký režim z nějakého pádného důvodu, ale do té doby spaní v osm fakt nechápu....

Na závěr: A jak jsme na tom my? Určujeme režim dětem, máme také režim? Chodíme denně spát ve stejný čas? Chodíme denně spát tak, abychom byli ráno vyspalí? Chodíme spát tak, abychom spali aspoň 8 hodin? Když toto nedokážeme dodržet my, proč to nutíme dětem? Jaký jim dáváme příklad?