Leden 2018

Zuby a sladkosti

15. ledna 2018 v 16:39 Seznam článků
Od kdy čistít dětem zuby?

Od kdy si čistí děti (=LIDI) zuby?

A odkdy si lidi čistí zuby, historicky?

Neznám odpověď ani na jednu z těchto otázek. Můžu odpovědět jen za svého syna....
Vlastně nemůžu odpovědět ani za sebe :D

A jak to mají v Tibetu?

Náš syn měl asi od půl roku do roka jeden dětský gumový kartáček. Ve vlaku nám na zem spadl nepočitatelněkrát :D
Samozřejmě celou tu dobu neplnil svůj prvotní účel ani náhodou. V půl roce to byl účel cumlací a kousací, v roce s námi stál večer v koupelně a byl moooc rád, že má stejnou špachtli v puse, jako jeho rodiče :)
A ne, v Tibetu to takhle nemají :)

Existuje spousta teorií (v ČR), jak na to. Kdy jít poprvé k zubaři, kdy začít zuby čistit, kdy nechat dítě zuby čistit samo,....Kdy ho to doopravdy naučit a kdy ho nechat jít do koupelny samotné.
Upřímně, neznám ty teorie.

Dnes tedy jen stručně k tibetské praxi, která je docela jiná, než na co jsme zvyklí. Ať zase koukneme za naše obzory.

Můj muž si zuby poprvé čistil v 11 letech. Dokud se mnou nezačal žít, čistil si zuby téměř jednou denně, často dvakrát, třikrát do týdne.
A výsledek?
Zářivě bílé zuby bez jediného kazu. Každý, koho potká ho posílá dělat reklamu na zubní pasty :)

Zuby si občas začal čistit, když šel do školy do Číny a hlídači na intru mu řekli, ať to dělá. Od té doby, co spolu bydlíme, si čistí zuby tak nějak denně. Od té doby, co si čistíme zuby se synem, předstírá, že si čistí zuby i večer, což dřív nikdy nedělal.

Minule mě bolela osmička a po dlouhém vysvětlení a desátém přepočítání zubů můj muž zjistil, že má všechny čtyři osmičky.
Všechny vyrostly bez problémů a nikdy "nezlobily".
Nutno podotknout, že můj muž má opravdu velkou pusu :O

Z výše napsaného ještě chci vypíchnout to, že se nikdy o obsah své pusy nezajímal. Nikoho v Tibetu zuby nezajímají. Dokud v 50 letech sem tam nezlobí. Nikdo neřeší moudráky, stoličky, špičáky.
Nikdo nechodí k zubaři.
Nikdo nezná české otázky typu "Tak kolik už má miminko zubů?"
Když zub začne bolet, většinou se snaží TO VYDRŽET.
Když to nejde vydržet, jede se do města a v nemocnici se to dál řeší. Dnes většinou "opíchnutím", nebo vytrhnutím.

Rozhodně nechci nikoho nabádat k nečištění zubů.
U nás doma máme pravidlo. Resp. můj muž a syn mají pravidlo.
Když se přes den jedlo něco "blee" nebo "mňam", večer se čistí.
Ve dny, kdy jíme normální snídani, doma oběd a doma večeři, sem tam nějaké jablko nebo mrkev,.... syn s námi sice ráno a večer okusuje kartáček, ale do větších výkonů ho nenutíme.
Když jedeme na víkend k babičce, večer se snažím zuby vydrhnout, jak to jen jde.

Jednoduše řečeno, když se jedlo něco, co by mohlo z dlouhodobého hlediska zuby ohrozit, večer je pečlivě vyčistíme. Jinak manžel buď vůbec, nebo syn tak trochu pokouše kartáček. V Tibetu můj muž má kartáček někde, kdesi, a nachází ho velmi zřídka. Syn má stejné pravidlo, jako v ČR, ale kartáček také používá sporadicky (minimum blee a mňam)...

Netvrdím, že by si z nás někdo měl brát příklad.

V Tibetu, naše babička, si ještě do nedávna nečistila zuby vůbec. Teď si je občas čistí - doktor ji to řekl. Vyčistí si je tedy, když ji začnou bolet.. Většina Tibeťanů nad 40 let zubní kartáček snad ani nemá!
Třeba našeho tibetského dědu jsem nikdy s kartáčkem neviděla. Velmi pochybuji, že vůbec kartáček má...

Na jednu stranu, ještě do konce minulého století si myslím, že tento přístup v Tibetu vůbec nevadil. Jedlo se totiž vše domácí a vše "zdravé", vše "bio".
Tibetská strava byla ještě před 20 lety celkem jednoduchá. Základ po celou historii tvořilo obilí (mouka, pražená mouka, zrno, krupice, vločky,...), maso a trochu mléčné produkty (mléko, jogurt, máslo).
K tomu jednou za týden nějaká tráva natrhaná na loukách, třeba kopřivy a jiné trávy, které se připravují ve stylu špenátu nebo se přidávají do polévek, vývarů.
Sůl.
A od půlky minulého století bílý rafinovaný cukr. Dodnes tradičně (nebo aspoň déle, než bílý) také třtinový tmavý cukr. Cukr byl používaný velmi velmi velmi málo, většinou jen jako dekorace na náboženském oltáři nebo jen špetku do mléka.

Doba se mění a s ním i složení stravy. Bohužel v tomto ohledu ještě do Tibetu nepřišlo nic pozitivního.
Když to shrnu, tak od čínské okupace nepřišlo do Tibetu DOBRÉHO defacto NIC.
Jen samý nešvar.

Dnes je bílý cukr na každém kroku. Pouze bílý cukr. Třtinový se hledá velmi těžko. On se tedy hledal těžko vždycky, ale dřívě to byl jediný druh sladidla. Dnes je to jeden ze dvou druhů, kterého je prostě méně.
Bílý rafinovaný cukr je na každém kroku a v každé domácnosti se permanentně povalují pytlíky nového cukru z obchodu.

Posledních deset let byl ve znamení naprosté změny v přístupu k dětem a v nabídce sladkostí (pro děti) v obchodech.
Typický obchůdek na tibetské vesnici (průměrně 1 obchod na 10 domácností, nejsou nutné žádné papíry, povolení, daně,.... prostě si v obyváku vyskládám věci a kasíruju) prodává přibližně 10 položek. Cigarety, zapalovače, coca-cola (a podobné blee), baterky, instantní nudle, máslo do oltářních svící, vonné tyčky... A NEPŘEBERNÉ MNOŽSTVÍ SLADKÉHO (pro děti). Sladkosti většinou stojí něco málo v řádech haléřů, takže je NAPROSTO NORMÁLNÍ, že malé děti od 2, 3 let chodí do obchodu s drobnými a kupují si sladkosti.
Neomezeně.
Dospělí dnes dávají dětem drobné bez omezení a bez jakéhoholiv výchovného aspektu.

nejběžnější zboží v obchůdku na tibetském venkově


Proč pořád opakuji, že sladkosti jsou v Tibetu pro děti? Dospělí totiž sladké přirozeně nejí! Můj osobní názor je, že naše obliba cukroví, cukrovinek, bonbonů, čokoládek,..... je NAUČENÁ ZÁVISLOST. Tento názor byl řečen již v mnoha českých článcích, koukněte na google. A proto, ještě generace mého muže (tedy Tibeťani narození do začátku 90.let) přirozeně sladké nevyhledává, nejí, nemají sladké rádi a nesežerou tác cukroví na posezení!
Toto považuji za úúúúžasnou výhodu!
Ne z důvodu diet a čehosi, ale z důvodu zdravého životního stylu.

Když v Česku jdeme k babičkám, tetám,....znáte to. Stoly plné (vánočního) cukroví, dortíků, zákusků, čokoládek, bonbonků,...
Synovi se snažíme toto schovávat (odnášíme ze stolu). Pokud máme třeba (povinně) narozeninový dort, manžel si dvakrát kousne a zbytek (ach s donucením musím) sníst já (dvojitá porce zadarmo!).
Každému, kdo nás potká hned říkáme, že mně se zavděčí sladkým, manželovi masem (v různých podobách) a synovi ovocem :) (krkavčí rodiče!)

Odmítám totiž vybudovat synovi závislost na sladkém. Nechci, aby dopadl jako já. Můj sen je, aby naše děti byly jako můj muž - sladké je nebude vůbec zajímat a budou ho s nepředstíranou nechutí odmítat. NE! Opravdu ho o nic neokrádám, netrpí nedostatkem a ne, bílým cukrem oslazený ovocný čaj nebo pocukrované ovocné knedlíky opravdu nejsou stejné jako vzduch, bez kterého dozajista umře.

Zpět k tématu. Tibeťani v rozmezí 20-100 let prostě sladké nejí a ani nechtějí, nezajímá je. Jako byste Čechovi dali na stůl ústřice. Jeden z deseti si zobne, ale buďte si jistí, že to prostě zůstane na stole.

Generace od nového století je na tom bohužel jinak. Od malička jsou zvyklí na drobné peníze v kapsách a neomezený přístup k obchodům plných sladkostí. A taková čínská sladkost není ledajaká sladkost :D Myslíte, že v českých Brumících, kapsičkách a lentilkách je moc Éček, barviv, stabilizátorů, zahušťovadel, kypřidel a dalších mňamek? Dejte si čínskou mňamku! Třeba takový dort, který vám cukrář udělá před vašima očima na zakázku. Pokud tento dort dáte na louku a odejdete, buďte si jistí, že za rok tam bude stát v nezměněné podobě! Stejný tvar, barvy, kyprost, měkkost,....
A to jste ho viděli, jak ho cukrář tvořil! Není to žádný plast koupený v pytli! Je to dort určený k jídlu...

Loni jsme byli s babičkou u řeky a prali prádlo. Já, bábi a 1,5letý syn. Potkali jsme tam jinou rodinu - otec, matka a asi 4 letý kluk. Naivně jsem si myslela, jak si kluci budou hrát, plácat se ve vodě....
4 letý kluk vytahoval z kapsy jeden bonbon za druhým a vyloženě je jedl! Papírky samozřejmě házel kolem sebe na zem.
Na mě se styděl byť pohlédnout a na synka se styděl promluvit. Jeho rodiče ho pobízeli, ať se s ním skamarádí. Moje tibetština (a zvlášť její silné dialekty) není úplně dobrá, ale po asi pěti minutách přemlouvání přišel kluk k mému synkovi a dal mu bonbon! Nabádali ho k tomu rodiče? Nebo to bylo první, co ho napadlo, když mu rodiče řekli, ať se s ním skamarádi? Nevím.
Každopádně jsem hned bonbon zabavila (krkavčí matka!) a jednoduše vysvětlila, že na tohle je ještě malý.
Do minuty se chlapeček snažil o další sblížení!
Tentokrát mu rodiče dali papírový peníz a kluk ho dal tomu mému!
CO?!

Dnes vídám Tibeťany v mojí generaci (30-20?), že mají doma kartáček na zuby. Bohužel, nevedu anketu na téma "jak často si čistíte zuby", ale můj soukromý odhad je, že většina současných mladých Tibeťanů si čistí zuby většinou denně a to ráno.
Holky dnes i na vesnici tráví určitou část dopoledne malováním obličeje na svůj obličej a součástí toho obličeje jsou i zuby, které si nejspíš čistí.
Večer určitě ne...
U kluků mé generace si nejsem jistá....možná obden? Možná jednou týdně?

U dětí pod 15 si také nejsem jistá. Ale mám pocit, že se začíná razit pravidlo, aby si děti čistily zuby aspoň jednou denně, ráno. (Většina) dětí chodí do školy a na zdech chodeb, tam, kde v Česku máme nástěnky plné dětských obrázků, visí v Tibetu čínské vlajky, informace o čištění zubů, osobní hygieně a citáty čínských komunistů o úžasnosti komunismu.

Nejsem si jistá, zda čištění jednou denně dokáže zažehnat těch padesát milionů sladkostí, které denně projdou tibetskou dětskou pusou. Už slýchám zprávy z tibetských měst, kde je situace mnohem mnohem horší, než na vesnici.
Děti často dochází k zubařům a ještě časteji odchází s plombou.
Plomba jest pojem pro tibetské vesany neznámý. Pro tibetské měšťáky se stává denním chlebem.
I "naše" 12 letá neteř, která bydlí ve městě, už má své první zaplombované úlovky.

A ještě perlička na závěr. Pokud pojedete do Tibetu na výlet. Potkáte úsměvy na každém kroku :) Tibeťané se prostě usmívají :) Jsou šťastní :) Všimnete si, že některým se zuby doslova třpytí! U starších Tibeťanů totiž UŽ PO GENERACE frčí móda zlatých zubů :) Vytrhnu zdravý normální zub a nechám si udělat zlatý :) Jistá investice. Jisté dědictví dětem.